• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Kontakt se zemřelými -

Byly letní prázdniny roku 2000 a Monika, tehdy šestnáctiletá dívka a ve vztahu k mé osobě neteř, je užívala plnými doušky.

Jednoho dne navštívila s kamarádkou její babičku, která ovládala výklad z karet. Moniku toto umění věštby natolik zaujalo, že si zakrátko vše dokonale osvojila. Já osobně jsem nikdy výkladům z karet příliš nedůvěřoval, neboť jsem vždy pro vše hledal logické vysvětlení, které bylo v případě karet absentováno, jelikož jejich výběr jsem považoval za zcela náhodný. Moniku toto předvídání budoucnosti velice bavilo, zvláště pak tehdy, kdy jí většina předpovědí vycházela. Zdálo se jakoby jí pomáhaly nějaké nadpřirozené síly. Ale to jsem rozhodně odmítal a vše přisuzoval pouze náhodě. Preferovala rovněž hru, při níž vybrala několik karet mezi nimiž bylo srdcové eso, které potom intuitivně hledala. Říkala, že se pokouší hledat dobro. Sám jsem ji pozoroval při jejím snažení, když jsem byl u příbuzných při jedné ze svých četných návštěv. Pokud uhodla a z deseti karet našla prvním pokusem srdíčko, neboli dobro, nepovažoval jsem to za nic jiného, nežli za náhodu.
Monika byla velmi trpělivá a i když výsledky jejího snažení lze hodnotit jako průměrné, přesto se nevzdávala. Její výdrž byla opravdu mimořádná a také, jak se později ukázalo, přinesla i něco opravdu výjimečného, nečekaného a naprosto fascinujícího.

Psal se osmý červenec roku 2000, asi 21.00 hodin a Monika si opět ověřovala své sensitivní schopnosti. Když kladla ruku nad jednotlivé karty a snažila se "prozkoumávat" jejich energii, zaslechla náhle nějaké podivné hlasy. Zpočátku se domnívala, že se jí pouze cosi zdá, že tyto zvuky přicházejí zvenčí, ale posléze si uvědomila, že tomu tak není a že se nejedná ani o halucinace. Nevěřícně kroutila hlavou, neboť pochopila, že ony hlasy se ozývají přímo v její hlavě. Naprosto nechápala, co to má znamenat, co se to vůbec v její hlavě děje.
Asi čtyři hlasy se jakoby smály a posměšně jí radily: „Tuhle otoč, to je ona". Druhý hlas nesouhlasil: „Né to není ona, otoč tu vedle," atd. Ty hlasy se viditelně dobře bavily, avšak byl mezi nimi i jemný chlapecký hlas, který zněl velice seriózně a snažil se ostatní přehlušit: „Nevšímej si jich, oni si z tebe chtějí dělat jen legraci. Neposlouchej je a důvěřuj mi." Z tohoto hlasu vyzařovala upřímnost a dobro. Slova, jenž mé neteři dále zněla v hlavě: ,,Neboj se mě, já ti neublížím a povedu tvou ruku při hledání." Stále ještě vystrašená a zmatená Monika poslouchala onen tajemný hlas a téměř vždy nalezla srdcové eso. I nadále však ještě nedokázala pochopit a uvěřit tomu, co se právě děje a svěřila se rodičům. Ti ji ovšem pochopitelně nebrali vážně a matka ji navíc upozornila, že aprýla již bylo a na vtipy nemá náladu. Když však otec spatřil její vážný až zoufalý výraz ve tváři, byl mírně zaskočen. Neztratil však duchapřítomnost a spíše s úsměvem jí poradil, aby se onoho přívětivého hlasu zeptala kdo je a odkud přichází. Monika tedy tak učinila a hlas odpovídal: „Já jsem Joey (čti Džouý) Srdíčko a přicházím z jiného světa než v jakém žiješ ty." Monika se ptala dále a zároveň odpovědi tlumočila rodičům:

M.     Jak je možné, že tě slyším i když tě nevidím? Jsi duch?
J.     Já jsem člověk jako ty, ale nyní se nacházím v duchovním světě, proto mne nemůžeš vidět. Ve Tvém světě žije pouze málo lidí, kteří s námi mohou komunikovat a ty jsi jednou z nich. Již jsem se pokoušel oslovit mnoho z vás, ale když jsem měl pocit, že mé hledání bude korunováno úspěchem, tak ke komunikaci nedošlo. Byl jsem z tohoto neúspěchu zklamán, ale nyní mám velkou radost, že se mi to podařilo, protože i v mém světě je takovéto spojení považováno za velmi vzácné.
M.     A jak jsi našel právě mě?
J.     Protože jsi hledala dobro, hledala jsi srdíčko a mne nazývají Joey Srdíčko. Tím jsi mě přivolala.
M.     Já pořád nemohu uvěřit, že se mi to všechno jen nezdá a stále se ještě z toho nemohu vzpamatovat.
J.     Chápu. I já mám podobné zvláštní pocity, ale mnohem více u mne převládají ty příjemné.
M.     A mohu se zeptat na tvůj věk?
J.     Je mi čtrnáct let, či lépe řečeno čtrnáct let mi bylo, když jsem odešel z hmotného světa. Žil jsem ve velkém městě, kde jsem i zemřel. Šlo o nešťastnou náhodu. Pamatuji si ještě, že jsem vystoupil ze svého těla a vznášel se nad ním. Následoval jsem sanitku a potom jsem již vstoupil do duchovního světa, kde jsem již čtrnáct pozemských let. Ale o smrti se mi nechce hovořit. To je příliš smutné a pro duši bolestné.
Další otázky pokládali rovněž i rodiče.
R.     Máš tělo jako my?
J.     Mé tělo je obrazem těla.
R.     Jak tomu máme rozumět?
J.     Mám sice tělo, ale astrální.
R.     A můžeš nám popsat jak vypadáš?
J.     Mám vlnité plavé vlasy, které mi sahají až na ramena, tmavě modré oči a vysoký jsem asi jako paní (myslel tím švagrovou).
R.     A jak jsi oblečen?
J.     Mám dlouhé modré šaty a bílé pantofle.
R.     A proč se již neozývají ony ostatní hlasy, které Monika zpočátku slyšela společně s tvým?
J.     Protože akceptovala pouze můj hlas a tím zároveň přijmula pouze mne.

Monika a její rodiče nevycházeli z úžasu a stále zaplavovali dalšími a dalšími otázkami tuto, pro nás tak výjimečnou bytost, kterou sice nemůžeme spatřit, ale prostřednictvím zvláštní mimosmyslové vnímavosti Moniky, ji můžeme alespoň zprostředkovaně slyšet.
Při tomto prvním neuvěřitelném setkání zaznělo ještě mnoho otázek a odpovědí, ale na jejich uvedení bych potřeboval mnoho a mnoho prostoru.
Nebyl jsem tomuto prvnímu setkání přítomen a tak vše popisuji zprostředkovaně tak, jak mi bylo vylíčeno příbuznými. Monika prý odpovídala velmi pohotově a působila dojmem, jakoby ani nepřemýšlela o obsahu a pouze reprodukovala odpovědi, které jí byly telepaticky předávány. I přízvuk v její mluvě se rapidně změnil. Byl jemný a vyznačoval se protáhlou koncovou samohláskou "ó." Říkala, že se snaží vše tlumočit tak, jak slyší. Ve své mluvě užívala i slova, které do té doby nikdy nepoužívala a dokonce u někerých nedokázala vysvětlit ani jejich význam. Nebyl důvod, proč jí nevěřit. Navíc, pokud by vše takto mistrně předstírala, musela by být přinejmenším velmi dobrou herečkou. A tou pochopitelně nebyla. Dříve či později by však pravda vyšla stejně najevo. O tom, že toto mimosmyslové vnímání bylo pro mou neteř velmi náročné a vyčerpávající, svědčí i ten fakt, že v jednu chvíli nezvládala celou situaci a hlasitě křičela: „Né, já už nechci nic slyšet v tý hlavě." Joey pochopitelně ihned reagoval: „Co to říkáš? To neříkej, já ti přece neublížím!"
Palba mnoha otázek a odpovědí se protáhla až do velmi pozdních hodin. Bylo krátce po půlnoci, když Joey náhle oznámil: „Už mě volají z mého světa." Poté se ještě asi pět minut loučil a slíbil, že opět přijde. Rozhostilo se ticho a Monice náhle připadalo, že má hlavu naprosto prázdnou a těžkou. Navíc ji mírně bolela a celkově se cítila velmi unavená, což je zcela pochopitelné.
Ještě dlouho všichni seděli a povídali si o všem, čeho se právě stali svědky. Vždyť kdo může říci, že hovořil s duchem. Asi by se mnoho lidí nenašlo.
Od onoho dne, se tento neobyčejný návštěvník objevoval velmi často. Frekvence těchto návštěv nebyla nikterak pravidelná a čítala zpočátku dvě či tři setkání za týden. Duch Joey se objevoval, respektive ozýval, většinou večer a neustále přinášel nové a nové zajímavosti i poučení z onoho světa, jenž nazýval jinou dimenzí.
Všichni se shodli na tom, že pokud budeme o těchto neuvěřitelných návštěvách někomu vyprávět, nikdo jim neuvěří. Respektive jim uvěří nejspíše pouze ti, kteří mají s tímto fenoménem již nějakou vlastní zkušenost. Monika podotkla, že kdyby se o tomto neviditelném návštěvníkovi zmínila svým kamarádům, tak by jí nejenže neuvěřili, ale pravděpodobně by ji považovali za slabomyslnou. V tomto směru ji zcela chápu, neboť není lehké uvěřit v existenci člověka, kterého nevidíme a slyšíme pouze zprostředkovaně. Tato setkání se sama o sobě vymykají všemu našemu materialistickému poznání. Ani já jsem zpočátku nedokázal uvěřit a vše jsem vnímal spíše jako úsměvnou pohádku, či spíše přihlouplou komedii. Přesvědčily mne však důkazy, které se postupně dostavily. Tyto neuvěřitelné návštěvy trvaly téměř čtyři roky. Sepsal jsem o tom knihu, ale nepodařolo se mi jí zatím vydat.