Články

také mám doma knihy od Tomášových a Drtikola, Bruntona. Všichni shodně popisují temnou noc duše, jako beznaděj, utrpení a rezignaci. Snad se nebudu tolik mýlit, když to přirovnám k těžké depresi. Odklon od Boha - já osobně věřím tomu, že máme boha v sobě a tudíž jsme se od něho nemohli odklonit. Myslím tím kundalíni, božskou jiskru chtete-li. Ale ne každý vnímá, že ji v sobě má,zlákán světem. Tím se asi myslí odklon od boha, tak jak to chápu. Je to nesnadné pochopit i pro mě, protože, jak člověk poznává svět? Skrze své smysly, vjemy a počitky. Nemá tu možnost jej poznat přímo, protože tak byl stvořen k obrazu svému. Svět chápeme jako projev vlastních představ získaných oněm a to na základě smyslů. Zkušennosti se světem jsou vlastně sledy vlastních myšlenek a představ, které naše mysl projikuje. Například slepému chybí zrak, ale má sluch, hmat a čich. On pak řekne já tu věc nevidím. Ale má svou vlastní zkušennost na základě smyslů a tím i vlastní představu a o poté myšlenku světě. Možná jsem to trochu krkolomě vysvětlila, ale šlo mi o to, že člověk se těžko může odklonit od světa ,ve kterém žije, a zároveň se neodklonit od boha, se kterým nemá a nemůže mít smyslovou představu. Meditací, kdy člověk se prodere světem myšlenek a představ, které jsou jen iluzemi. Neustálým nořením se do sebe a krocením mysli tak, aby na chvíli nevznikala žádná myšlenka a představa může bezprostředně v tomto prázdnu zažít boha, který je v něm. Tolik teorie, ale v praxi se to povede jednomu cca 100 milionů. Takže se nebojme žít, tak jak nejlépe dovedeme, mějme právo na omyly a chyby a na jejich nápravu, a já všem zúčastněným přeju, aby se nám to dle našich možností, co nejlépe povedlo.

Ř 9:15-22 chceš-li konkrétně. A že jinde stojí zas něco jiného asi málokoho překvapí, neb Bible je prošpikována různými zádrhely jak kýta slaninou :-) Ale buď v klidu a zachce-li se ti, považuj i mé řádky za další "slint". Nezakládám si na nich. Fakt ne :-)

Pavel v listech Římanům psal že Bůh si k sobě vezme koho chce nezávisle na tom jak se dotyčný snaží či nesnaží? To jsou mi věci...a nepsal náhodou, že všichni žijeme v Bohu? A že Bůh je zároveň i zákon (pověstné Boží mlýny), na jehož principech funguje život? Kdo tento zákon svévolně porušuje (tvými slovy - nesnaží se), sám se ze života vyřazuje. Nejsem naivka, věřící v Pánbíčka na obláčku... Život má přesný řád a smysl a jen tehdy mohu "stát na vlastních nohách", budu-li součástí tohoto řádu a smyslu. Asi tak..

nedovedeš si představit jak může tolik lidí žít bez svého Stvořitele cíleně? Nezlob sem nemyslím to zle, ale tvůj popis mi připadá jak pláč děcka které zjistilo že by se najednou mělo postavit na vlastní nohy a spoléhat na sebe a ne na nějakou vyšší sílu která to za něj zařídí. Máš či nemáš osobně sílu snést život bez myšlenky že je někde něco co nad tebou (aspoň symbolicky) bdí? ... A že v něj někdo nevěří? Nic špatného nedělá, však i Pavel v listech Římanům psal že Bůh si k sobě vezme koho chce nezávisle na tom jak se dotyčný snaží či nesnaží... :-)

Mám nutkání k tomu taky něco napsat. V televizi jsem sledoval pořad paměti mystika, pokud jsem stíhal po škole:) Myslím, že Eduard Tomáš moc dobře věděl o čem mluví. Po každý jeho myšlence v tom pořadu sem si říkal, že to má fakt něco do sebe a jakože sem souhlasně přikyvoval, zatímco babička se koukala se mnou a říkala:"Já tomu dědkovi vůbec nerozumim!:(" Che:) Já osobně si "BOHA" představuju jako sílu, co dohlíží na rovnováhu mezi dobrem a zlem (polopatě:) Proto mi příjde divný modlit se k něčemu o čem nemám páru jak vypadá a jak to skutečně nazývat nebo jak to vlastně funguje:( Zkrátka myšlenka BOHA jako stvořitele (otce), co všechny myluje a stojí nad námi atd. mi příjde tak nějak komerční... Ale tenhle článek si mě myšlenkou, že každá existence je božská, stačí prostě nechat svýho OSOBNÍHO VNITŘNÍHO BOHA vyplout napovrch, yeah. A budeme se cítit božsky. Ale jak je tu psáno, je třeba podstoupit velkou cestu sebepoznání a možná i období temna, než si to člověk uvědomí... Já tak daleko rozhodně nejsem, ale doufám, že budu:) A bezmezně věřit v boha a takového poznání nikdy nedosáhnout podle mě taky není ta správná cesta. Důležité je snažit se pořád "duševně vzdělávat". To naší civilizaci skutečně tragicky chybí a proto je tak zatuchlá:( Takže jsem zatím ateista, DÍKY BOHU!

...kdysi před lety jsem si přečetla jeden slint...velice sugestivně tam autor psal o tom, že lidstvo už vlastně dávno Bůh opustil a ponechal jej svému osudu. Tu noc jsem celou probděla v pekelných duševních mukách, jaké se možná podobaly tomu, o čem píšete. Nepoznala jsem v životě horší beznaděj, než ten pocit, že Bůh nás opustil. Na kolenách jsem se modlila a prosila Boha, ať mi dá nějaké znamení, že tomu tak není, že je stále s námi a láskyplně nás učí... nic se nedělo. Byla to noc hrůzy. Dnes vím, že to byla zkouška, sáhnutí si na dno své duše. Teď vím, že Bůh nás nikdy neopouští. To my opouštíme Jeho. Odvracíme se od Jeho lásky a divíme se, že svět je potom takový, jaký je. Po tom, co jsem zažila, jaké to je - Bez Boha, našeho Otce (i když jen zdánlivě), nedokážu pochopit, jak může tolik lidí - a v naší zemi specielně - žít bez svého Stvořitele cíleně a pyšnit se tím, že jsem ateista. Musí to být ve skutečnosti zoufalý a smutný život, vedoucí od ničeho k ničemu. Divme se potom, že situace v této zemi je taková, jaká je. Že máme vládu, jakou máme. Kořeny všeho toho totiž nejsou nikde jinde, než v živoření bez Boha, bez Jeho zákonů, bez Jeho lásky. A teď můžeme spolu hádat, zda Češi právě prožívají svou temnou noc duše, nebo trest za své hříchy...