Dnes má svátek: Rostislav
Dnes je: Pátek 19. dubna 2024
Články / témata
Příběhy / témata
Fórum / témata
Ostatní
Přihlášení
- - Nová Registrace - -
Novinky
Připravili jsme pro Vás!
Runy
Vyhledávání
Počet přístupů
Spřízněné weby
Články
- Knižní novinky -
Křižovatky (WM. Paul Young)
Soutěž ukončena. Výhercem se stává paní Miroslava Šimková, Alena Matysová a Lenka Toušová, gratulujeme.
Křižovatky od WM. Paul Younga
Soutěžní otázka:
a) Studna
b) Podivný vzkaz
c) Chatrč
Soutěž bude probíhat od 28. 7. 2013 do 14. 8. 2013. Ze správných odpovědí vylosujeme tři z vás, kteří dostanou zmíněnou knihu Křižovatky. Správné odpovědi posílejte na email: admin@esoterikweb.cz a nezapomeňte napsat celou vaši adresu.
Ke každé správné evidované odpovědi přiřadíme pořadové číslo a prostřednictvím třetí osoby se bude losovat z daných čísel zde. K výherním číslům si přiřadíme adresu a výhra může putovat k vám. Po skončení soutěže zveřejníme pouze jména vylosovaných výherců. Adresy nikomu neposkytujeme ani nearchivujeme a po skončení soutěže budou všechny vymazány.
Děkujeme H. Krausové za poskytnuté knihy do soutěže.
WM. Paul Young - Křižovatky
Anthony Spencer je sebestředný bezcitný boháč, pyšný na své „úspěchy“ v práci, kde se ho všichni bojí, i v rodině, kterou chladnokrevně rozvrátil. Po úrazu hlavy se octne v kómatu na JIP. Jeho tělo leží bez hnutí obklopeno přístroji, jeho mysl se však probouzí v surreálném světě, „živoucí“ krajině, která zrcadlí Tonyho dosavadní pozemský život - zarostlá a nehostinná, obklopená vysokou hradbou a opuštěná. Až na toho, který se rozhodl Tonyho nikdy neopustit a pomoci mu nalézt sílu, především důvody, proč a jak se změnit. Způsob k tomu však zvolí vpravdě nečekaný… Přiměje souhra událostí Tonyho, aby přezkoumal svůj život a uvědomil si, že si vystavěl domek z karet na otrávené půdě zlomeného srdce? Bude mít dost odvahy k zásadní volbě, která by mohla odčinit velkou nespravedlnost uvedenou do pohybu předtím, než stanul na pokraji smrti?
Stejně jako ...(název viz. soutěž) (2007, česky 2009), působivý a originální příběh přeložený do 35 jazyků, v němž se tragédie ztráty blízkého střetává s věčností Božího záměru, jsou i Křižovatky určeny všem, kdo v kolotoči moderního světa hledají naplnění slov, jako je víra, láska a odpuštění.
V Edici světový bestseller vydává: Euromedia Group, k.s. - Knižní klub
Více na: www.bux.cz/knihy/137170-krizovatky.html
Koupíte v knihkupectví nebo na: www.bux.cz.
Ukázka z knihy:
„Páni!“ zvolal.
„Dobré slovo, tohle páni, jedno z mých oblíbených.“ Spokojeně se zachechtala. „Rádo se stalo, Anthony.“
Hleděl na ni. Zády k němu si nabírala svou porci. Oheň zdůraznil její důstojné vzezření a jako by rozvoněl neviditelný parfém, který Tonymu připomněl bohoslužbu. Nedovedl si představit, že by Ježíš a tahle žena měli jakýkoliv vztah k Bohu, o kterém tak uznale mluvili. Pokud si babička všimla jeho napětí, nedala to najevo.
„A tenhle otec Bůh bydlí tady… v mém světě?“ zeptal se a do svých slov vložil křehké ostří, když si vzpomněl na shluk světel na dně údolí.
„Ne, nebydlí, rozhodně tady nepřebývá. Anthony, ty jsi pro něj nikdy neměl místo, aspoň ne uvnitř těchto zdí. Zatímco není nikdy nepřítomný, zároveň na tebe čeká v lese, za hradbami tvého srdce. On nemá ve zvyku vynucovat si vztah. Na to je příliš ohleduplný.“ Její způsoby byly jemné jako pírko. Tony by raději slyšel v jejím hlase zklamání, s něčím takovým by si uměl poradit. Laskavost byla moc kluzká a neuchopitelná. Ale stejně rychle, jako se v něm zlost vzedmula, ji Tony zase potlačil. Nabral si další sousto guláše a změnil téma.
„Tohle je báječné! Je v tom nějaké koření, které neznám.“
Uznale se usmála. „Dělala jsem to podomácku a je to tajný rodinný recept, takže se neptej.“ Podala mu chlebovou placku, Tony si ji namočil do omáčky a ochutnal. Ani ta se nedala přirovnat k ničemu, co kdy jedl.
„No, kdyby sis otevřela restauraci, můžeš vydělat majlant.“
„V tobě se obchodník nezapře, Anthony. Radost a potěšení mají cenu jen tehdy, když je můžeš převést na zboží? Není nad to přehradit řeku a udělat močál.“
Uvědomil si, jak byl hrubý, a začal se omlouvat. Zdvihla ruku. „Nech toho, Anthony. To nebylo hodnocení, ale jen postřeh. Nečekám, že budeš jiný, než jsi. Já tě znám, ale také vím, jak jsi byl navržen a ukován, a právě tohle hodlám vyvolávat z hlubin, ze ztracena.“
Už zase mu bylo nepříjemně, jako by ho v jistém smyslu svlékala.
„No tak tedy děkuju, babičko,“ vypravil ze sebe a honem změnil téma. Doufal, že tentokrát vybere nějaké bezpečnější. „Když už mluvíme o jídle, při mém stavu, myslím to, jak jsem v kómatu a tak, je vůbec nutné, abych jedl?“
Odpověď přišla rychle a bez vytáček. „Není. V nemocnici tě vyživují hadičkami. Jenom si takhle nepředstavuju pořádné jídlo.“
Babička odložila misku a naklonila se k Tonymu, aby si získala jeho pozornost. „Poslyš, Anthony, ty umíráš.“
„Vždyť já vím, Ježíš říkal, že všichni…“
„Ne, Anthony, takhle jsem to nemyslela. Ležíš na pokoji Oregonské fakultní nemocnice a blížíš se okamžiku fyzické smrti. Umíráš.“
Napřímil se a pokoušel se to vstřebat. „Tak proto jsem tady? Proto, že umírám? Prochází si každý tímhle, co já vím, tímhle… zákrokem? O co tady jde? O záchranu mé duše?“ Cítil, jak se mu ježí chloupky vzadu na krku a spolu s rostoucím podrážděním stoupá tlak. „Jestli vy tady jste Bůh, tak proč s tím něco neuděláte? Proč mě prostě nevyléčíte? Proč tam nahoru nepošlete někoho z církve, aby se modlil za moje uzdravení?“
„Anthony…“ začala, ale on už stál.
„Já umírám a ty si tu sedíš a nic s tím neděláš. Možná nejsem nic zvláštního a zřejmě jsem svůj život totálně zpackal, ale copak pro tebe nic neznamenám? Copak nemám žádnou cenu? Když už pro nic jiného, tak proto, že mě milovala moje matka, a ta byla dobrá věřící, copak tohle nestačí? Proč jsem tady?“ Jeho hlas se rozléhal čím dál silněji a štěrbinami strachu prosakoval vztek. Tony zoufale potřeboval mít nad situací aspoň nějakou kontrolu. „Proč jste mě sem přivedli? Abyste mi vmetli do tváře, jaká jsem bezcenná nula?“
Sklonil hlavu a vyšel do večerní krajiny. Pěsti sevřené, rázoval si to nad okrajem schodiště; sotva viditelný v blikajících odlescích ohně, který plál uvnitř. Okamžik nato se otočil zpátky, znovu sehnul hlavu a vešel, tentokrát s jasným záměrem.
Babička seděla bez hnutí; jen ho upřeně pozorovala. Podruhé za několik hodin Tony cítil, jak se v něm bortí přehrada, a sebral každičkou špetku síly, která mu ještě zbývala, aby ji zadržel. Nestačilo to. Věděl, že by měl utéct, ale nohy měl jako přikované a slova z něj vycházela v plivancích emocí. Ztrácel sebeovládání. Než se nadál, křičel a mával rukama, uvězněný mezi zuřivostí a zoufalstvím.
„Co po mně vlastně chcete? Chcete, abych se vyznal ze svých hříchů? Chcete, abych pozval Ježíše do svého života? Na to je už trochu pozdě, nemyslíš? Zřejmě si nějak našel způsob, jak se ocitnout přímo uprostřed mého chlívku. Copak si neuvědomuješ, jak se za sebe stydím? Copak to nevidíš? Nenávidím se. Co si mám vlastně myslet? A co mám asi tak dělat? Copak to nechápeš? Doufal jsem, že…“ Zhroutil se, protože ho náhle přemohlo, co si právě uvědomil. Hrůza ho znovu srazila na kolena. Zakryl si obličej rukama, zatímco mu po tvářích stékaly nové slzy. „Copak to nechápeš? Já jsem doufal, že…“ A pak to řekl, vyslovil tu víru, které podřídil celý svůj život a kterou měl v sobě tak hluboko ukrytou, že si ji až dosud sám neuvědomil: „Doufal jsem… že smrtí to končí.“ To už vzlykal tak, že sotva mluvil. „Jak jinak by mi mohlo projít to, co jsem udělal? Jak mám uniknout sám před sebou? Je-li to, co říkáš, pravda, pak nemám naději. Copak to nevidíš? Jestli to smrtí nekončí, nemám naději!“
---
Tony dorazil, zrovna když končila snídaně. Podle zbytků na talíři to vypadalo, že si Cabby pochutnával na burritu s kuřecím masem, fazolemi a sýrem. Pocit šťastného uspokojení, jaký se mu rozléval po těle, jasně svědčil o tom, že to je jeho oblíbené jídlo.
„Cabby, máš asi dvacet minut, aby sis pohrál, než tě odvedu do školy. Maggie tě pak vyzvedne, protože já musím jít navštívit Lindsay, a večer tě vezme s sebou do kostela, souhlasíš?“
„Jo.“
„A víš co? Kámoška Maggie bude k večeři vařit kuře a dovolí ti, abys jí obral maso z kostí, co tomu říkáš?“
Cabby byl nadšený a držel napřaženou dlaň, dokud se maminka nezastavila, aby si s ním plácla. Spokojený se světem odhopsal do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Hrábl pod postel, vytáhl odsud kytarové pouzdro a otevřel ho. Uvnitř ležela malá červená kytara na hraní a draze vypadající kompaktní fotoaparát. Když si ověřil, že obojí je neporušené, pouzdro zase zavřel, zaklapl na něm přezky a zastrčil ho zpátky pod postel. Rozhlížel se kolem, až spatřil svou oblíbenou obrázkovou knížku. Začal v ní obracet stránky, ukazoval si zvířátka a u každého mumlal něco, z čehož Tony vyrozuměl, že Cabby ví, o jaké zvíře jde. Ale jedno ho buď uvádělo do rozpaků, nebo Cabby nevěděl, jak se správně vyslovuje, takže jen seděl a poklepával na místo pod obrázkem.
Tony si nemohl pomoct. „Ro-so-mák,“ vyhrkl bez přemýšlení a vzápětí se zarazil.
Zarazil se i Cabby. Zaklapl knížku a nějakých deset vteřin seděl zcela bez pohnutí, pouze očima kmital po místnosti, aby odhalil zdroj toho hlasu. Nakonec knížku pomaličku otevřel a znovu poklepal na místo pod obrázkem.
„Rosomák,“ řekl rezignovaně Tony, protože dobře věděl, že se prozradil.
„Adopedele!“ zaječel Cabby, plácl se rukou přes ústa a začal se pohupovat sem a tam.
„Cabby?!“ ozval se hlas jeho matky z vedlejšího pokoje. „Neříkala jsem ti, abys takhle nemluvil? Už tohle slovo nikdy neříkej, ano?“
„Jo!“ křikl Cabby, načež se zlomil v pase a šťastně se rozchechtal do polštáře. „Adopedele!“ šeptal.
Pak se zase posadil, opět si otevřel knížku a tentokrát na obrázek poklepával pomalu a záměrně. Po každém poklepání Tony řekl „rosomák“ a Cabby zabořil hlavu do polštáře v záchvatu chichotání.
Potom se skutálel na podlahu a honem nakoukl pod postel, aby se ujistil, že se tam nikdo neskrývá. Zkontroloval skříň, která byla až na jeho obvyklé věci prázdná, a dokonce zdráhavě nahlédl za prádelník. Nakonec zůstal stát uprostřed pokoje a hlasitě pronesl: „Fíha!“
„Potřebuješ něco, Cabby?“ ozval se hlas jeho matky.
„Cabby, udělám to zase, ale pšššt!“ řekl Tony.
„Ne!“ vřískl Cabby na maminku a pak zašeptal „adopedele“ a zase se zlomil v pase.
Tony se taky rozesmál, uchvácený chlapcovou ryzí radostí z toho neobvyklého dobrodružství.
Cabby co možná potlačil chichot a vyhrnul si tričko, aby se podíval po záhadném hlase. Prozkoumal si pupík a právě se chystal svléknout si kalhoty, když Tony promluvil.
„Cabby, přestaň. Nejsem v tvých kalhotách. Jsem…“ odmlčel se, jak hledal správná slova, „… jsem v tvém srdci a dívám se tvýma očima a mluvím k tobě ve tvých uších.“
Cabby si zakryl oči. „No dobrá, teď nevidím,“ přiznal Tony. Načež si Cabby zas a znovu zakrýval a odkrýval oči a Tony mu hlásil momentální stav viditelnosti. Už se zdálo, že hra nikdy neskončí, když najednou Cabby ustal a přešel k zrcadlu na prádelníku. Zahleděl se zblízka do svých vlastních očí, jako kdyby v nich mohl ten hlas spatřit. Pak se s našpulenými rty a odhodlaným výrazem odtáhl, podíval se na sebe v zrcadle, přiložil si obě ruce na hruď a oznámil: „Cabby.“
„Cabby,“ začal Tony, „já se jmenuju Tony. To-ny.“
„Tó-ny.“ Nebylo to nijak zvlášť srozumitelné, ale bylo jasné, že pochopil. A pak přišlo to nečekané, co Tonyho zastihlo nepřipraveného. Cabby rozzářil tvář v širokém úsměvu, přiložil si obě ruce na srdce a řekl tiše: „Tó-ny… pšítel!“
„Ano, Cabby,“ odpověděl mu hlas něžně a laskavě. „Tony a Cabby jsou přátelé.“
„Áááno!“ potvrdil chlapec a zvedl ruku, aby si plácl, ale pak si uvědomil, že nemá s kým, a tak jen mávl na neviditelnou ruku neviditelného hlasu.
A pak přišlo druhé nečekané: s pohledem upřeným do zrcadla se Cabby zeptal pracně poskládanými slovy: „Tó-ny rád Cabbyho?“
Tony byl polapen, chycen v pasti tří slov jedné otázky. Cabby si dal tu práci a sebral odhodlání se zeptat, ale Tonymu chybělo, co bylo třeba k odpovědi. Má rád Cabbyho? Vždyť ho vlastně ani nezná. Je snad schopen někoho milovat? Věděl vůbec někdy, co je to láska? A pokud to neví, jak ji pozná, jestliže ji někdy najde?
Chlapec čekal odpověď, obličej obrácený vzhůru.
„Ano, mám tě rád, Cabby,“ zalhal Tony. Okamžitě vycítil Cabbyho zklamání.
Cabby to nějak poznal. Sklopil zrak, ale smutek mu vydržel jen pár vteřin. Pak zase vzhlédl a prohlásil: „Je-dou.“
Je-dou… jedou? dumal Tony. Říkal jedou, nebo… jednou? A pak mu to došlo. Cabby říkal „jednou“… jednou ho Tony bude mít rád… jednou. Doufal, že má pravdu. Třeba Cabby ví něco, co jemu samému uniká.
---
Tony popošel k oknu a vyhlédl ven, aniž se díval na něco konkrétního, a rukou si prohrábl kštici. Rozhostilo se ticho; viselo mezi nimi a oddělovalo je jako těžká opona, až ji poodhrnul Jack.
„Co se týče bolesti,“ řekl tiše, „je třeba hledat její kořeny.“
Tony odpověď slyšel za zády, svěsil hlavu a pohled zabořil do podlahy.
„Já ti nevím, Jacku,“ přiznal, „nevím, jestli dokážu čelit všemu v sobě. Ta hromada je strašlivá a hrozně vysoká.“
„S tím si nedělej starosti, drahý chlapče,“ odpověděl mu laskavě Jack. „Tu křižovatku přejdeš, až k ní doputuješ. Musíš mít na paměti, Tony, že žádná dobrá věc či vzpomínka nebo laskavý čin, ani jediná věc, která je pravdivá a vznešená, správná a spravedlivá, nebude ztracena.“
„A co všechno zlé, kruté, špatné?“
„Nu, tady přichází na řadu skutečný zázrak.“ Jack musel vstát ze židle, protože Tony najednou ucítil na rameni pevný stisk těžké ruky. „Žal, ztráty a bolest, vše špatné Bůh jaksi dokáže transformovat do něčeho, čím nikdy nemohly být, do ikon a památníků milosti a lásky. To je právě ono hluboké mystérium: jak to, že se rány a jizvy mohou stát cennými nebo ničivý, děsivý kříž základním symbolem neutuchající náklonnosti.“
„Stojí to za to?“ zašeptal Tony.
„Nesprávná otázka, synku. Není žádné 'to'. Otázka zní a vždycky zněla 'Stojím já za to'? a odpověď je a vždycky byla 'Ano!'.“
V Edici světový bestseller vydává: Euromedia Group, k.s. - Knižní klub „Dobré slovo, tohle páni, jedno z mých oblíbených.“ Spokojeně se zachechtala. „Rádo se stalo, Anthony.“
Hleděl na ni. Zády k němu si nabírala svou porci. Oheň zdůraznil její důstojné vzezření a jako by rozvoněl neviditelný parfém, který Tonymu připomněl bohoslužbu. Nedovedl si představit, že by Ježíš a tahle žena měli jakýkoliv vztah k Bohu, o kterém tak uznale mluvili. Pokud si babička všimla jeho napětí, nedala to najevo.
„A tenhle otec Bůh bydlí tady… v mém světě?“ zeptal se a do svých slov vložil křehké ostří, když si vzpomněl na shluk světel na dně údolí.
„Ne, nebydlí, rozhodně tady nepřebývá. Anthony, ty jsi pro něj nikdy neměl místo, aspoň ne uvnitř těchto zdí. Zatímco není nikdy nepřítomný, zároveň na tebe čeká v lese, za hradbami tvého srdce. On nemá ve zvyku vynucovat si vztah. Na to je příliš ohleduplný.“ Její způsoby byly jemné jako pírko. Tony by raději slyšel v jejím hlase zklamání, s něčím takovým by si uměl poradit. Laskavost byla moc kluzká a neuchopitelná. Ale stejně rychle, jako se v něm zlost vzedmula, ji Tony zase potlačil. Nabral si další sousto guláše a změnil téma.
„Tohle je báječné! Je v tom nějaké koření, které neznám.“
Uznale se usmála. „Dělala jsem to podomácku a je to tajný rodinný recept, takže se neptej.“ Podala mu chlebovou placku, Tony si ji namočil do omáčky a ochutnal. Ani ta se nedala přirovnat k ničemu, co kdy jedl.
„No, kdyby sis otevřela restauraci, můžeš vydělat majlant.“
„V tobě se obchodník nezapře, Anthony. Radost a potěšení mají cenu jen tehdy, když je můžeš převést na zboží? Není nad to přehradit řeku a udělat močál.“
Uvědomil si, jak byl hrubý, a začal se omlouvat. Zdvihla ruku. „Nech toho, Anthony. To nebylo hodnocení, ale jen postřeh. Nečekám, že budeš jiný, než jsi. Já tě znám, ale také vím, jak jsi byl navržen a ukován, a právě tohle hodlám vyvolávat z hlubin, ze ztracena.“
Už zase mu bylo nepříjemně, jako by ho v jistém smyslu svlékala.
„No tak tedy děkuju, babičko,“ vypravil ze sebe a honem změnil téma. Doufal, že tentokrát vybere nějaké bezpečnější. „Když už mluvíme o jídle, při mém stavu, myslím to, jak jsem v kómatu a tak, je vůbec nutné, abych jedl?“
Odpověď přišla rychle a bez vytáček. „Není. V nemocnici tě vyživují hadičkami. Jenom si takhle nepředstavuju pořádné jídlo.“
Babička odložila misku a naklonila se k Tonymu, aby si získala jeho pozornost. „Poslyš, Anthony, ty umíráš.“
„Vždyť já vím, Ježíš říkal, že všichni…“
„Ne, Anthony, takhle jsem to nemyslela. Ležíš na pokoji Oregonské fakultní nemocnice a blížíš se okamžiku fyzické smrti. Umíráš.“
Napřímil se a pokoušel se to vstřebat. „Tak proto jsem tady? Proto, že umírám? Prochází si každý tímhle, co já vím, tímhle… zákrokem? O co tady jde? O záchranu mé duše?“ Cítil, jak se mu ježí chloupky vzadu na krku a spolu s rostoucím podrážděním stoupá tlak. „Jestli vy tady jste Bůh, tak proč s tím něco neuděláte? Proč mě prostě nevyléčíte? Proč tam nahoru nepošlete někoho z církve, aby se modlil za moje uzdravení?“
„Anthony…“ začala, ale on už stál.
„Já umírám a ty si tu sedíš a nic s tím neděláš. Možná nejsem nic zvláštního a zřejmě jsem svůj život totálně zpackal, ale copak pro tebe nic neznamenám? Copak nemám žádnou cenu? Když už pro nic jiného, tak proto, že mě milovala moje matka, a ta byla dobrá věřící, copak tohle nestačí? Proč jsem tady?“ Jeho hlas se rozléhal čím dál silněji a štěrbinami strachu prosakoval vztek. Tony zoufale potřeboval mít nad situací aspoň nějakou kontrolu. „Proč jste mě sem přivedli? Abyste mi vmetli do tváře, jaká jsem bezcenná nula?“
Sklonil hlavu a vyšel do večerní krajiny. Pěsti sevřené, rázoval si to nad okrajem schodiště; sotva viditelný v blikajících odlescích ohně, který plál uvnitř. Okamžik nato se otočil zpátky, znovu sehnul hlavu a vešel, tentokrát s jasným záměrem.
Babička seděla bez hnutí; jen ho upřeně pozorovala. Podruhé za několik hodin Tony cítil, jak se v něm bortí přehrada, a sebral každičkou špetku síly, která mu ještě zbývala, aby ji zadržel. Nestačilo to. Věděl, že by měl utéct, ale nohy měl jako přikované a slova z něj vycházela v plivancích emocí. Ztrácel sebeovládání. Než se nadál, křičel a mával rukama, uvězněný mezi zuřivostí a zoufalstvím.
„Co po mně vlastně chcete? Chcete, abych se vyznal ze svých hříchů? Chcete, abych pozval Ježíše do svého života? Na to je už trochu pozdě, nemyslíš? Zřejmě si nějak našel způsob, jak se ocitnout přímo uprostřed mého chlívku. Copak si neuvědomuješ, jak se za sebe stydím? Copak to nevidíš? Nenávidím se. Co si mám vlastně myslet? A co mám asi tak dělat? Copak to nechápeš? Doufal jsem, že…“ Zhroutil se, protože ho náhle přemohlo, co si právě uvědomil. Hrůza ho znovu srazila na kolena. Zakryl si obličej rukama, zatímco mu po tvářích stékaly nové slzy. „Copak to nechápeš? Já jsem doufal, že…“ A pak to řekl, vyslovil tu víru, které podřídil celý svůj život a kterou měl v sobě tak hluboko ukrytou, že si ji až dosud sám neuvědomil: „Doufal jsem… že smrtí to končí.“ To už vzlykal tak, že sotva mluvil. „Jak jinak by mi mohlo projít to, co jsem udělal? Jak mám uniknout sám před sebou? Je-li to, co říkáš, pravda, pak nemám naději. Copak to nevidíš? Jestli to smrtí nekončí, nemám naději!“
---
Tony dorazil, zrovna když končila snídaně. Podle zbytků na talíři to vypadalo, že si Cabby pochutnával na burritu s kuřecím masem, fazolemi a sýrem. Pocit šťastného uspokojení, jaký se mu rozléval po těle, jasně svědčil o tom, že to je jeho oblíbené jídlo.
„Cabby, máš asi dvacet minut, aby sis pohrál, než tě odvedu do školy. Maggie tě pak vyzvedne, protože já musím jít navštívit Lindsay, a večer tě vezme s sebou do kostela, souhlasíš?“
„Jo.“
„A víš co? Kámoška Maggie bude k večeři vařit kuře a dovolí ti, abys jí obral maso z kostí, co tomu říkáš?“
Cabby byl nadšený a držel napřaženou dlaň, dokud se maminka nezastavila, aby si s ním plácla. Spokojený se světem odhopsal do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Hrábl pod postel, vytáhl odsud kytarové pouzdro a otevřel ho. Uvnitř ležela malá červená kytara na hraní a draze vypadající kompaktní fotoaparát. Když si ověřil, že obojí je neporušené, pouzdro zase zavřel, zaklapl na něm přezky a zastrčil ho zpátky pod postel. Rozhlížel se kolem, až spatřil svou oblíbenou obrázkovou knížku. Začal v ní obracet stránky, ukazoval si zvířátka a u každého mumlal něco, z čehož Tony vyrozuměl, že Cabby ví, o jaké zvíře jde. Ale jedno ho buď uvádělo do rozpaků, nebo Cabby nevěděl, jak se správně vyslovuje, takže jen seděl a poklepával na místo pod obrázkem.
Tony si nemohl pomoct. „Ro-so-mák,“ vyhrkl bez přemýšlení a vzápětí se zarazil.
Zarazil se i Cabby. Zaklapl knížku a nějakých deset vteřin seděl zcela bez pohnutí, pouze očima kmital po místnosti, aby odhalil zdroj toho hlasu. Nakonec knížku pomaličku otevřel a znovu poklepal na místo pod obrázkem.
„Rosomák,“ řekl rezignovaně Tony, protože dobře věděl, že se prozradil.
„Adopedele!“ zaječel Cabby, plácl se rukou přes ústa a začal se pohupovat sem a tam.
„Cabby?!“ ozval se hlas jeho matky z vedlejšího pokoje. „Neříkala jsem ti, abys takhle nemluvil? Už tohle slovo nikdy neříkej, ano?“
„Jo!“ křikl Cabby, načež se zlomil v pase a šťastně se rozchechtal do polštáře. „Adopedele!“ šeptal.
Pak se zase posadil, opět si otevřel knížku a tentokrát na obrázek poklepával pomalu a záměrně. Po každém poklepání Tony řekl „rosomák“ a Cabby zabořil hlavu do polštáře v záchvatu chichotání.
Potom se skutálel na podlahu a honem nakoukl pod postel, aby se ujistil, že se tam nikdo neskrývá. Zkontroloval skříň, která byla až na jeho obvyklé věci prázdná, a dokonce zdráhavě nahlédl za prádelník. Nakonec zůstal stát uprostřed pokoje a hlasitě pronesl: „Fíha!“
„Potřebuješ něco, Cabby?“ ozval se hlas jeho matky.
„Cabby, udělám to zase, ale pšššt!“ řekl Tony.
„Ne!“ vřískl Cabby na maminku a pak zašeptal „adopedele“ a zase se zlomil v pase.
Tony se taky rozesmál, uchvácený chlapcovou ryzí radostí z toho neobvyklého dobrodružství.
Cabby co možná potlačil chichot a vyhrnul si tričko, aby se podíval po záhadném hlase. Prozkoumal si pupík a právě se chystal svléknout si kalhoty, když Tony promluvil.
„Cabby, přestaň. Nejsem v tvých kalhotách. Jsem…“ odmlčel se, jak hledal správná slova, „… jsem v tvém srdci a dívám se tvýma očima a mluvím k tobě ve tvých uších.“
Cabby si zakryl oči. „No dobrá, teď nevidím,“ přiznal Tony. Načež si Cabby zas a znovu zakrýval a odkrýval oči a Tony mu hlásil momentální stav viditelnosti. Už se zdálo, že hra nikdy neskončí, když najednou Cabby ustal a přešel k zrcadlu na prádelníku. Zahleděl se zblízka do svých vlastních očí, jako kdyby v nich mohl ten hlas spatřit. Pak se s našpulenými rty a odhodlaným výrazem odtáhl, podíval se na sebe v zrcadle, přiložil si obě ruce na hruď a oznámil: „Cabby.“
„Cabby,“ začal Tony, „já se jmenuju Tony. To-ny.“
„Tó-ny.“ Nebylo to nijak zvlášť srozumitelné, ale bylo jasné, že pochopil. A pak přišlo to nečekané, co Tonyho zastihlo nepřipraveného. Cabby rozzářil tvář v širokém úsměvu, přiložil si obě ruce na srdce a řekl tiše: „Tó-ny… pšítel!“
„Ano, Cabby,“ odpověděl mu hlas něžně a laskavě. „Tony a Cabby jsou přátelé.“
„Áááno!“ potvrdil chlapec a zvedl ruku, aby si plácl, ale pak si uvědomil, že nemá s kým, a tak jen mávl na neviditelnou ruku neviditelného hlasu.
A pak přišlo druhé nečekané: s pohledem upřeným do zrcadla se Cabby zeptal pracně poskládanými slovy: „Tó-ny rád Cabbyho?“
Tony byl polapen, chycen v pasti tří slov jedné otázky. Cabby si dal tu práci a sebral odhodlání se zeptat, ale Tonymu chybělo, co bylo třeba k odpovědi. Má rád Cabbyho? Vždyť ho vlastně ani nezná. Je snad schopen někoho milovat? Věděl vůbec někdy, co je to láska? A pokud to neví, jak ji pozná, jestliže ji někdy najde?
Chlapec čekal odpověď, obličej obrácený vzhůru.
„Ano, mám tě rád, Cabby,“ zalhal Tony. Okamžitě vycítil Cabbyho zklamání.
Cabby to nějak poznal. Sklopil zrak, ale smutek mu vydržel jen pár vteřin. Pak zase vzhlédl a prohlásil: „Je-dou.“
Je-dou… jedou? dumal Tony. Říkal jedou, nebo… jednou? A pak mu to došlo. Cabby říkal „jednou“… jednou ho Tony bude mít rád… jednou. Doufal, že má pravdu. Třeba Cabby ví něco, co jemu samému uniká.
---
Tony popošel k oknu a vyhlédl ven, aniž se díval na něco konkrétního, a rukou si prohrábl kštici. Rozhostilo se ticho; viselo mezi nimi a oddělovalo je jako těžká opona, až ji poodhrnul Jack.
„Co se týče bolesti,“ řekl tiše, „je třeba hledat její kořeny.“
Tony odpověď slyšel za zády, svěsil hlavu a pohled zabořil do podlahy.
„Já ti nevím, Jacku,“ přiznal, „nevím, jestli dokážu čelit všemu v sobě. Ta hromada je strašlivá a hrozně vysoká.“
„S tím si nedělej starosti, drahý chlapče,“ odpověděl mu laskavě Jack. „Tu křižovatku přejdeš, až k ní doputuješ. Musíš mít na paměti, Tony, že žádná dobrá věc či vzpomínka nebo laskavý čin, ani jediná věc, která je pravdivá a vznešená, správná a spravedlivá, nebude ztracena.“
„A co všechno zlé, kruté, špatné?“
„Nu, tady přichází na řadu skutečný zázrak.“ Jack musel vstát ze židle, protože Tony najednou ucítil na rameni pevný stisk těžké ruky. „Žal, ztráty a bolest, vše špatné Bůh jaksi dokáže transformovat do něčeho, čím nikdy nemohly být, do ikon a památníků milosti a lásky. To je právě ono hluboké mystérium: jak to, že se rány a jizvy mohou stát cennými nebo ničivý, děsivý kříž základním symbolem neutuchající náklonnosti.“
„Stojí to za to?“ zašeptal Tony.
„Nesprávná otázka, synku. Není žádné 'to'. Otázka zní a vždycky zněla 'Stojím já za to'? a odpověď je a vždycky byla 'Ano!'.“
Více na: www.bux.cz/knihy/137170-krizovatky.html
Koupíte v knihkupectví nebo na: www.bux.cz.
Vydáno: 28. 07. 2013
Přečetlo: 1977 čtenářů
Přečetlo: 1977 čtenářů
Komentáře k článku...
Zatím žádné komentáře..
Nejste přihlášen(a)