Články

- Kurzy, Akce, Semináře -

IGOR CHAUN - Různé způsoby duchovního hledání
    Ve svém životě jsem poznal mnoho způsobů duchovního hledání. Není či nebyla to nějaká moje „zásluha“, ale spíše nutkavá potřeba a pocit, že v tomto vůkolním světě, který obvykle bereme jako jediný možný a zcela reálný, „není něco v pořádku“. Cítil jsem už od dětských let zvláštní smutek, který byl vždy přítomen, a to i ve chvílích, kdy jsem byl „šťastný“, a kdy jsem se radoval. Teprve o mnoho let později jsem pochopil, že to, co cítím, a co mne od mala provází, je jakési „volání Domova“, povědomí o dávné sounáležitosti s vyššími světy, s vyšším stavem vědomí, kde se nebojuje, ale sdílí. Kde informace a učení Duši nebolí a nezískává je těžkými lekcemi a ranami, ale přirozeně JE MÁ k čerpání a užívání, na ně napojena, s nimi v Jednotě, a především, kde nesnášenlivost, lidská osamělost, a z toho plynoucí úzkosti vůbec neexistují, protože stav duše je obestřen a milostivě zahalen tekoucím a stále vše objímajícím vědomím Lásky.

    Prvá ze silných duchovních nauk, ke které jsem se přiklonil, byla ta buddhistická. Po revoluci, v devadesátých letech, byl trh doslova zaplaven novými informacemi, novými knižními tituly, a také praktickými možnostmi vyjet do zahraničí, navštěvovat kursy, meditace a semináře. V té době mě nesmírně oslovila krása Buddhova učení, ve které jsem poprvé zavnímal pojmenování onoho smutku života, který jsem cítil, a který Buddha označil za důsledek chtíče a žhnutí spalujících lidských smyslů v životě, smyslů, které volají po nových a nových zážitcích a jsou z podstaty neutěšené. V té době jsem také natočil (a prožil) Cestu do Indie a další dokumenty. Buddhova cesta meditace a zklidnění byla krásná, a s přestávkami a nedůsledně jsem se jí věnoval deset let. Jezdil jsem na vipassánové kurzy, dýchal s vědomím chřípí nosu, uvědomoval jsem si „bublinky vznikajících myšlenek“, naši touhu jim podléhat, a propichoval jsem je v plné (či občas kolísající) pozornosti pomyslným špendlíkem svého uvědomování si a návratu do stavu vědomí TEĎ. Velmi mi to pomohlo k poznání ošidnosti mysli a také vrátit se k sobě, k podstatě.

    Ale nevyléčilo mne to. Potřeboval jsem silnější nástroj. Toho se mi dostalo, když jsem odjel po roce 2000 poprvé do brazilské Amazonie a účastnil se s přáteli rituálů a meditací pralesní křesťanské církve Santo Daime. Modlitby k Pánu Bohu, Ježíšovi, Panně Marii a ostatním bytostem nebeského dvora se přirozeně mísily s vnímáním andělů a bytostí a duchů pralesa, a my zároveň popíjeli prastarý rituální nápoj ayahuascu, silný přírodní halucinogen, který je církve Santo Daime neobvyklou, však přirozenou součástí...

    Tehdy jsem doopravdy uviděl, že duchovní svět je realita, že my jsme z něho odvozeni, že tady „ve hmotě“ jsme jen zdánlivě, že vše souvisí se vším, že Bůh stvořil celý Vesmír, a dokonce mnoho těchto Vesmírů, že je zabydlel množstvím bytostí a života různých forem a úrovní - a že při tom všem si dal práci i se mnou, s Igorem... Abych také BYL, toho všeho součástí… Při plném uvědomění si této skutečnosti se dostavilo obrovské dojetí a pohnutí… A pochopil jsem, že KAŽDÝ ŽIVOT má velkou cenu, i ten můj... Že ubližuju a zpronevěřuju se podstatě života i samotnému Stvořiteli každou špatnou myšlenkou, každou malomyslností, neradostí, neláskou… Přicházelo velké učení, velké léčení, nazírání do podstaty vlastního života, spatření a znovuprožití bolestí dětství, souvislosti rodičů, ale mohl jsem klást i otázky na universální zákony života a Veškerenstva, a vždy se mi dostávalo okamžité odpovědi. Také jsem pochopil - uviděl a vnímal - že vše je Láska, že to je hybná síla Vesmírů a že i ve mně koluje. Zahlédl jsem na malinkatý okamžik „cíp Stvořitelova pláště“. Ta chvíle byla nepatrná, jen krátce a třpytivě prolétl mým vnitřním zrakem, protože více bych nesnesl a shořel a oslepl bych, a přece byla ta chvíle, to Poznání, tak velké, obrovské a všeměnící, že od té doby už nikdy nepochybuji o Stvořiteli, ale vždy a pouze jen o sobě. Zda úkolu svého života dostojím, zda na to mám, zda jsem dost dobrý, abych o tom někdy hovořil.

    Stále padám, stále klopýtám, stále dělám chyby. Ale už mi ta pochodeň víry a naděje, která se postupně změnila v JISTOTU, svítí na horizontu. Je to jistota, že vše má smysl. A také, že i když je nám někdy zdánlivě těžko, milující Otec Stvořitel nám naložil do tohoto života jen tolik, kolik umíme snést... Kolik dokážeme. Kolik máme popojít a naučit se ve vesmírné škole života a lásky. V tomto životě, v této lekci. Není to někdy snadné. Ale je dobré o tom hovořit a navzájem si tyto hodnoty a pravdy připomínat. V každé generaci znovu a naživo, jen v knížkách si to číst nestačí... Proto o tom občas hovořím, se zatajeným dechem, ale nahlas... Děkuji za tuto možnost. I já se tím léčím, i mne to povznáší…

S přátelským pozdravem
Igor Chaun (www.goscha.cz)

    Autor článku bude přednášet na toto téma na festivalu Miluj svůj život v Praze v pátek 11.3.2016. Více na viz zdroj.

Vydáno:   06. 01. 2016

Přečetlo:  1060 čtenářů
Zdroj: http://www.ezotera.cz/ano

Autor (vložil): agentura ANO



( Sekce Kurzy, akce, semináře není zahrnutá do diskuzí, má strukturu pouze informační )