Články

- Zaniklé civilizace -

Obraz světa a vesmíru
Slovanská kosmologie je známa většinou rovněž pouze z pozdních folklórních podání, a proto můžeme jen stěží posoudit, do jaké míry se v ní zachovaly původní pohanské prvky. Obraz ryby, velryby nebo několika ryb, na nichž spočívá země, se objevuje v ruských, polských a slovinských písních a pořekadlech, v ruských apokryfech i v srbském rukopise z 15. stol., je však obecně rozšířen od Španělska až po Írán a není vyloučen ani jeho biblický původ (Behemoth a Leviathan). Pohyby ryb způsobují zemětřesení, popř. suché nebo vlhké roky.

Úcta k zemi jako velké matce člověka, rozšířená hlavně u východních Slovanů, má prastaré kořeny, sahající zpětně až do neolitu, od Indie až po Středozemí - indická Mahá mátar, íránská Ainjáhitá, předoasijská Kybélé, řecká Démétér, Magna mater atd. Pro mýtotvorné cítění nebyla země mrtvým tělesem, nýbrž živou bytostí, živící jako matka všechny tvory; tráva jsou její vlasy, vodní toky její žíly, skály její kosti. Člověk se ní modlil jako ke své svaté živitelce, obětoval jí (v Rusku se lil např. do země jako obětina konopný olej), spatřoval v ní pomocnici v nemocech, která mu poskytovala léčivé byliny, nedovoloval, aby se s ní svévolně hýbalo, do ní tlouklo nebo bezdůvodně na ní něco trhalo. Spolu s nebem zaujímala přední místo v náboženském životě zemědělců, jako byli právě Slované. Není vyloučeno, že ji v ruském panteonu z 10. stol. představovala právě záhadná Mokoš (mokrá, vlhká a proto úrodná země).

Stejné úcty se dostávalo jinému protipólu - nebi. Jako země byla matkou, nebe bylo otcem - obecně uctívaná polarita četných mytologií (srov. starořeckou dvojici Úranos a Gáia). Slovanský výraz "nebe" odpovídá staroindickému nábhas, íránskému nabah, řeckému nefos, latinskému nubis, německému Nebel a znamená původně oblohu s oblaky.

Nebeská tělesa byla pojímána jako božské bytosti, a to jak podle historických pramenů (Mas'údí z 10. stol., Povest vremennych let z 11. stol., ruská kázání a apokryfy z 11. - 15. stol., Homiliář opatovický z 12. stol., starosrbský zákoník z 13. stol. a další), tak podle folklórních dokladů. Slované podobně jako Indové nebo Germáni prožívali v slunci vševidoucí oko nebo zlatý vůz tažený spřežením bílých koní (viz. řecký Hélios), ale nejčastěji je chápali jako okřídlenou světelnou bytost, ať už v mužské nebo ženské podobě, se zlatými vlasy nebo s ohnivými šípy paprsků. Sídlí na východě, kde se ráno koupe v moři. Na své denní pouti bojuje s démony mraků, při zatmění je ohrožuje drak nebo vlkodlaci, podobně jako u Germánů nebeský vlk Fenriz. V lidových zvycích bylo symbolem slunce hořící kolo spuštěné o letním slunovratu (svatojánském svátku) z kopce, např. v Rusku, v Korutanech, ale i v četných neslovanských zemích.

Měsíc se uctíval jako mladší bratr slunce, výjimečně na Rusi jako ženská bytost, patrně pod řeckým vlivem. Hrál velkou roli v magii, věštění a démonolatrii, ale i v hospodářském životě, lidovém léčitelství a v nepřeberném množství pověr. Příznivé měsíční vlivy měly zajišťovat stříbrné lunice, zavěšované na hrdle. Jeho polaritu se sluncem vyjadřuje polská představa, že byl stvořen ďáblem, který ukradl Bohu kus slunce. Jinak sídlí za mořem jako slunce a stejně zápasí s mračny a s démony zatmění. Putují k němu duše zemřelých - představa obecně rozšířená, podobně jako většina ostatních, od Číny až po břehy Atlantiku.

Z hvězd se dostávalo největší úctě Venuši-Zoře (od kořene z?r = lesknouti se), ať už jako jitřence nebo večernici. Jako řecká Éós byla i Slovanům sestrou slunce a měsíce. Její kult je sice doložen jen folklórem, má však nepochybně staré indoevropské kořeny, neboť ji jako Ušas opěvují již hymny Rgvédu. V ruském folklóru ji představuje krásná dívka se zlatou mísou, s pokrývkou hlavy z červeného hedvábí (červánky), sedící na zlatém trůně. Vychází z moře stejně jako její sourozenci i jako řecká Éós z Ókeanu. Proto si ji představovali též jako mořskou paní, milenku slunce, jež postříkává mořskou vodou, až zčervená. Častěji se však objevuje v milostném vztahu k měsíci nebo i v jiných příbuzenských vztazích k těmto hlavním nebeským světlům. V každém případě bylo její působení pociťováno jako blahodárné, jak ve věcech lásky, v léčení nemocí, tak i v zajišťování úrody - v ranní rose se spatřovaly její slzy.

Nebeskou rodinu doplňovaly ostatní hvězdy jako děti slunce a měsíce. Z četných etnografických dokladů ze všech slovanských krajů vyplývá, že pohled na hvězdné nebe vyvolával v člověku pocity spřízněnosti - každý měl na nebi svou hvězdu, která se rodila umírala spolu s ním. Proto počet hvězd odpovídá počtu lidí na zemi. Jsou to strážkyně člověka, na nichž závisí jeho osud. Hvězdy dobrých lidí svítí v plném lesku, zlých jen matně. V okamžiku kdy člověk umírá, jeho hvězda padá.

Je nepochybné, že v takto oživeném a zosobněném obraze světa prožíval člověk intimně své spojitosti i svou spřízněnost se vším, co jej obklopovalo a na čem závisela jeho existence: s matkou zemí, otcem nebem a s rodinou nebeských světel. Je to obraz typický pro vědomí člověka v době, kdy tvořil mýty, v nichž prožíval záhady světa a sebe samého. Tento základní rys mají i slovanské kosmologické a kosmogonické představy, přestože se zachovaly v pozdním podání a často v křesťanské impregnaci. Vzhledem k analogiím se staršími indoevropskými mýty můžeme proto důvodně předpokládat, že se v nesčetných lidových písních, pořekadlech, báchorkách a zvycích, popř. i v jejich církevních zákazech, skrývá pod novějším nátěrem původní jádro pohanských představ o světě, zalidněném kdysi navíc bohy a množstvím bytostí nižšího řádu.

Vydáno:   01. 06. 2007

Přečetlo:  2671 čtenářů



Komentáře k článku...
Zatím žádné komentáře..
Nejste přihlášen(a)