Diskusní fórum

- Magie, Hermetismus -

Magie krasnych myslenek
Ahojky vsichni! Tak me napadlo, ze kazdy z nas ma nejaky spatny den. Na to, aby jsme hned meli lepsi naladu a hlavne usmev na dusi kolikrat staci pouze nejaka krasna slova, myslenky a citaty. Zkusme si tady posilat jen neco krasneho pro povzbuzeni do kazdeho dne. Ja se budu snazit kazdy den tady neco napsat. Vetsinou to nachazim na internetu a myslim, ze ta slova nepatri jen me, ale nam vsem. Zkusme tak trosku zmenit alespon ten svet okolo nas. Zde muj prvni prispevek. Michi "Kde je moje pusa? Byla jednou jedna holčička, která se jmenovala Cecilka. Tatínek a maminka děvčátka hodně pracovali. Byla to pěkná rodina a žili šťastně. Chyběla jen jedna jediná věc, ale Cecilka si toho nikdy nevšimla. Jednoho dne, když jí bylo 9 let, se poprvé chystala přespat u své kamarádky Adélky. Když byl čas jít spát, Adélčina maminka jim urovnala přikrývky a oběma dala polibek na dobrou noc. „Mám tě ráda,“ řekla maminka Adélce. „Já tebe taky,“ zašeptala holčička. Cecilka byla tak rozrušená, že nedokázala usnout. Nikdo jí nikdy nedal pusu na dobrou noc a neřekl jí, že ji má rád. Zůstala vzhůru celou noc a v duchu si stále říkala: „Takhle by to mělo být.“ Když se vrátila domů, nepozdravila se se svými rodiči a utíkala do svého pokoje. Nenáviděla je. Proč ji nikdy nepolíbili? Proč ji neobjímali a neříkali jí, že ji mají rádi? Copak ji nemají rádi? Cecilka plakala, až z toho nakonec usnula. Byla rozzlobená ještě několik dní. Nakonec se rozhodla, že uteče z domu. Sbalila si batůžek, ale nevěděla, kam má jít. Bude muset navždycky zůstat s těmi nejchladnějšími a nejhoršími rodiči na světě. Ale zčistajasna našla řešení. Šla rovnou k mamince a políbila ji na tvář: „Mám tě ráda.“ Pak běžela k tatínkovi a objala ho: „Dobrou noc, táto,“ řekla „mám tě ráda.“ Potom šla spát a nechala překvapené rodiče v kuchyni. Příštího rána, když přišla na snídani, dala jeden polibek mamince a druhý tatínkovi. Na autobusové zastávce si stoupla na špičky a dala mamince ještě jeden polibek…“Ahoj, mami. Mám tě ráda.“ Cecilka se tak chovala den po dni, týden po týdnu. Někdy se její rodiče stroze a s rozpaky odvrátili. Někdy se usmívali. Ale Cecilka nepřestala. Měla svůj plán a toho se do písmenka držela. Pak jednou večer zapomněla maminku před spaním políbit. Za chvilku se dveře jejího pokoje otevřely a vstoupila matka. „A kde je moje pusa?“ ptala se a předstírala, že je rozmrzelá. Cecilka se posadila: Ach, zapomněla jsem na ni.“ Políbila ji a řekla: „Mám tě ráda maminko. Pak se otočila. Lehla si a zavřela oči. Ale maminka zůstala a po chvíli řekla: „I já tě mám ráda.“ Pak se sklonila a políbila Cecilku na tvář. S předstíranou přísností dodala: „A už nikdy nezapomínej na mou pusu na dobrou noc.“ Cecilka se usmála a slíbila: „Už se to nikdy nestane.“ Právě dnes někdo čeká na „svůj“ polibek. Od tebe. Zdroj: Pohlazení pro duši - Bruno Ferrero"

Vydáno:   4. 12. 2007 [22:27]

Přečetlo:  1272 čtenářů
Autor (vložil): Michi



Marianna
Morry
6. 05. 2008 [10:33]

To bylo krásné, Morry. Ale úplně s tím nesouhlásím ...
Morry
taky pekne :)
6. 03. 2008 [11:08]

Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka: dobrá nálada, smutek, vědění a kromě ostatních různých pocitů i láska. Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova. Jen láska chtěla čekat do poslední chvíle. Ještě než se ostrov potopil, prosila láska o pomoc. Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se: Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?" Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo. " Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi: "Pýcho, můžeš mě vzít s sebou? "Já tě, lásko, nemůžu vzít odpověděla pýcha, "tady je všechno perfektní.Mohla by si poškodit mou loď. Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem: "Smutku, prosím, vezmi mě s sebou. "Ach lásko, " řekl smutek,já jsem tak smutný, že musím zůstat sám. Také dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá. Najednou řekl nějaký hlas: "Pojď lásko, já tě vezmu. Byl to nějaký stařec, kdo promluvil. Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel. Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se vědění: "Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl? "To byl čas, odpovědělo vědění. Čas? zeptala se láska, "proč mi pomohl čas? A vědění odpovědělo: " Protože jen čas ví, jak důležitá je láska v životě.
Michi
09.
6. 01. 2008 [21:27]

03.05.2006 00:04 - Andělská pomoc - trvalý odkaz Přeměna negativní situace v pozitivní V klidu se posaď. Představ si, jak před tebou hoří oheň a ty do něj přidáváš sladce vonící olej. Pak vezmi svůj problém (negativní situaci) a vhoď ho do plamenů. Pozoruj, jak taje a společně se silou myšlenky a tepla ohně ho mentálně nasměruj tak, aby se stal pozitivním, příjemným, mocným a přínosným. Jak se postupně mění situace, mění se i oheň: z oranžových plamenů se stávají modrobílé sloupce světla. Tyto sloupce se později přemístí do tvého těla a do tvé páteře a následně zaplaví tvůj mozek a srdce. Odtamtud se světlo rozlije do celého světa, přičemž bude šířit mocnou pozitivní myšlenkovou energii, která změní negativní situaci v pozitivní. Zdroj: Tibetské umění pozitivního myšlení (Christopher Hansard)Moudré myšlenky pro úspěšný život Děkuji pí.Mičkové za zaslání http://evamarvanova.sblog.cz/2006/05/o30
Michi
sorry
6. 01. 2008 [21:21]

Ahojky vsichni! Omlouvam se, ze jsem tady dlouho nebyla, ale jak to tak chodi, pred zhruba 3mi tydny se nam do pocitace dostal nejaky pocitacovy maniak a povedlo se mu zrusit muj veskery pristup k internetu. Po delsi dobe a veskerem resetovani se nam povedlo opet vsechno dat do jakehosi puvodniho stavu. Diky bohu, ze mame od vseho kopie. A jaka je ma krasna myslenka pro dnesek? Proste jen uprimny usmev na tvari a klid na dusi. Nejde to? Tak se proste jen usmej a lepsi nalada prijde sama. Svet je hnusnej, ale mi vsichni tady tomu celime docela dost dobre. Chybeli jste mi vsichni.Tak zatim.Michi
Michi
8.
15. 12. 2007 [19:26]

Důvěra Jistě jste si už všimli, že základním rysem našich sdělení je „důvěra“. Důvěřujte jeden druhému, ale důvěřujte také sami sobě. Žádáme vás, abyste se ponořili do svého nitra a odstranili všechny zážitky a vzpomínky, které jsou ve vás průvodci vaší bezbřehé nedůvěry. Vidíme, jak si většina doslova libuje v bolesti a smutku, a živí ve své mysli všechny podněty, které k těmto emocím vedou. Pláčete nad tím, že vztahům chybí blízkost a hluboká propojenost. Ale není to pravda. Je však pravdou, že nynější svět je pod naprostou nadvládou nedůvěry, která blízkost ve vztazích znemožňuje. Když budete povoláni zpět Domů, mohli byste se navracet bez důvěry ve svého Stvořitele? Jste plni nedůvěry a čekáte na nějaké znamení, které vám potvrdí, že jste se nemýlili? Pravda, na některých úrovních vám důvěra nechybí. Ale na duchovní úrovni jde o něco jiného. Chceme tím říct, že důvěřovat čemukoliv, co pochází od člověka samotného, přináší zklamání. Ale nejniternější jádro člověka přetéká důvěrou. Avšak ta přebývá pouze tam, kde neexistuje despekt a pohrdání. Kdo by mohl lidskému tvoru odejmout důvěru, jestliže je jeho základní duchovní daností? Když vyvěrá ze srdce Láska, člověk nemůže jinak, než druhému důvěřovat. A protože vaším základním stavebním kamenem je Láska, jste nejen ztělesněnou Láskou, ale také důvěrou, jelikož Láska rovná se důvěra. Řekli jsme si tedy, že vaší přirozeností je důvěřovat. Tato přirozenost se mění jen tehdy, když se začnete cítit nespokojeni sami se sebou a následně s okolím. Jinak však vaše důvěra roste ruku v ruce s věčnou zvídavostí a touhou získat více poznání o sobě samých, třeba pozorováním ostatních lidských stvoření. Jistě byste nechtěli tuto svou pravou tvář zničit tím, že ji znemožníte projevovat se navenek. Můžete namítnout, že přece byla vaše důvěra mnohokrát zklamána a zneužita. A my vám musíme znovu oponovat tímtéž, že se totiž nejedná o tento typ důvěry, který máme na mysli. Protože důvěra, o které hovoříme my, je závislá pouze na jediné bytosti, a tou je Bůh. Bůh vás k sobě zve, kdykoliv potřebujete nabrat síly, a vy přesto hledáte pomoc u lidí. A tato vaše „nedůvěra“ vám zavírá dveře do nebeského prostoru, který byl a znovu bude vaším Domovem. A tak vzniká věčné nenaplnění, které sami vytváříte odpíráním si toho, co hledáte, a co máte díky svému Stvořiteli nadosah. Přestaňte hledat svůj domov na těchto dvou neslučitelných úrovních – a naleznete uklidňující řešení, které je naprosto jednoduché a jasné, jakmile ho člověk přijme. Pokud hledáte odpovědi týkající se vás samých, nehledejte je v lidských chybách a slabostech. Tak byste svou důvěru nezískali. Ale nepřestávejte na správném pojetí důvěry pracovat, protože vám zajistí místo v nebeském království. Jakmile se pro důvěru rozhodnete, hledejte tento zlatý poklad tam, kde ho zaručeně objevíte. Tj. v nejniternějším království, které je skryto v srdci každé lidské bytosti, jež kráčí po Zemi. Vykročte statečně vstříc tomuto cíli beze strachu ze zklamání, dítka Boží. Vaše důvěra totiž nemůže být zklamána Bohem, protože jeho Láska je věčná. A právě Jeho objevíte v nejhlubším nitru království svého srdce. Vždy pohlížejte hluboko pod povrch věcí, a už nikdy neprožijete zklamání naši drazí. Z knihy Andělská terapie od Doreen Virtue
Citron
Citron
11. 12. 2007 [21:07]

Dovolim si sem prekopirovat prispevek jineho uzivatele :-) z fora www.astralni-cestovani.info Jean Giono Muž, který sázel stromy Mají-li se v povaze člověka projevit skutečně výjimečné vlastnosti, musíme mít štěstí dlouhá léta pozorovat, co ten člověk dělá. Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví, je-li myšlenka, řídící jeho činnost, bezpříkladně ušlechtilá a je naprosto jasné, že nejen nehledal nikde odměnu, ale dokonce zanechal ve světě i viditelné stopy, ocitáme se - bez nebezpečí, že se zmýlíme - před člověkem výjimečného charakteru. Asi před čtyřiceti lety jsem se vydal pěšky na dlouhé putování po kopcích, turistům zcela neznámých, ve starobylém alpském kraji, který zasahuje až do Provence. Na jihovýchodě a na jihu, mezi Sisteronem a Mirabeau, lemuje kraj řeka Durance Na severu ho pak lemuje horní tok řeky Dromy, od jejího pramene až po městečko Die. Na západě jsou to roviny hrabství venaissinského a výběžky hor Ventoux. Území zabírá celou část kraje Nízkých Alp, jižní část řeky Dromy a malý uzavřený úsek Vaucluse. Tehdy sem podnikl dlouhé putování v tamějších pustinách, holých a jednotvárných stepích, ve výšce asi 1 200 až 1 900 metrů. Rostla tam jen divoce levandule. Procházel jsem tím krajem, kde je nejširší, a po třech dnech putování jsem se dostal do neuvěřitelně bezútěšných končin. Utábořil jsem se vedle rozvalin opuštěné vesnice. Vody jsem se nenapil už od minulého dne a potřeboval jsem ji objevit. Polozbořené domy byly natěsnané jako staré vosí hnízdo. To mě přivedlo na myšlenku, že tu kdysi jistě byla studánka nebo studna. Byla tam skutečně studánka, ale vyschlá. Pět nebo šest domů beze střech ničil vítr a déšť. Zvonice kapličky se zřítila. Všechno stálo v řadě stejně jako ve vesnicích, kde je život, tady však všechen zmizel. Byl horký červnový den a slunce hřálo. Ale zde, v končinách vysoko položených a bez jakéhokoliv přístřeší, fičel vítr nesnesitelně prudce. Mručel mezi zdmi domů jako šelma, kterou vyrušili, když se krmila. Musel jsem jít dál. Šel jsem už pět hodin a ještě jsem nenašel vodu. A nic nedávalo naději, že ji najdu. Všechno bylo vyprahlé a všude rostly jen drsné traviny. Najednou se mi zdálo, že v dálce vidím stát malou postavu. Myslel jsem, že je to kmen osamoceného stromu. Jen tak nazdařbůh jsem tam zamířil. Byl to pastýř. Asi třicet ovcí leželo kolem něho na rozpálené půdě a odpočívalo. Dal mi napít vody. Po chvíli mě zavedl do ovčína v zákrutu náhorní roviny. Tu znamenitou vodu čerpal z velice hlubokého přirozeného zdroje. Nad ním postavil jednoduchý rumpál. Pastýř mluvil velmi málo. U osaměle žijících lidí to bývá obvyklé. Ale bylo vidět, že je sebejistý, plný důvěry. V takovém kraji, postrádajícím naprosto všechno, to bylo zvláštní. Nebydlel v nějaké chatrči, ale v opravdovém kamenném domě. Bylo dobře vidět, jak vlastníma rukama dům opravil. Když sem přišel, byl dům jen zřícenina. Nyní měl zase důkladnou střechu a voda jí nikde neprotékala. Když ji vítr bičoval, bil do tašek na střeše jako mořské vlny bijí v bouři do břehů. Domácnost měl v pořádku, nádobí bylo umyté, podlaha zametená, puška vyčištěná a na ohni se vařila voda. V té chvíli jsem si všiml, že je pastýř čerstvě oholen. Všechny knoflíky měl pevně přišité. Šaty měl tak pečlivě vyspravené, že správky nebylo vidět. Rozdělil se semnou o polévku. Ale když jsem mu potom nabídl pytlík s tabákem, řekl mi, že nekouří. Jeho pes byl stejně mlčenlivý jako on. Byl přátelský, ale nijak neloudil o mou přízeň. Hned jsme se dohodli, že tam přenocuji. Do nejbližší vesnice bylo víc než půldruhého dne chůze. A mimoto jsem znal velice dobře ráz osamocených vesnic ve zdejším kraji. Čtyři nebo pět je jich roztroušeno na úbočích kopců, jedna daleko od druhé, obklopeny světlým dubovým mlázím. A jsou až na konci sjízdných cest. Bydlí tam dřevorubci a pálí dřevěné uhlí. Život je tam těžký. Rodiny žijí natěsnané jedna k druhé. Podnebí je neobyčejně drsné, v létě i v zimě. Ta odloučenost obyvatele vydražďuje k sobectví. Nerozumná ctižádost se vybičovává v neustálou touhu uniknout odtud. Muži jezdí do města s náklady uhlí a potom se zase vracejí. Neustálé střídání naděje a zklamání ničí i ty nejspolehlivější vlastnosti. Ženy jsou plné záští. Konkuruje se ve všem. Stejně tak v prodeji uhlí jako v získání místa v lavici v kostele. Navzájem se překonávají v ctnostech, ale soupeří i v neřestech. Všude se neustále potýká ctnost a neřest. A také vítr nepřestává dráždit nervy. Dochází přímo k epidemiím sebevražd a mnoho je i případů šílenství, téměř vždycky končících vraždou. Pastýř nekouřil, ale šel pro pytlík a vysypal na stůl spoustu žaludů. Kouřil jsem dýmku a nabídl jsem se, že mu budu pomáhat. Odpověděl, že to je jeho záležitost. A skutečně: když jsem viděl, jak pečlivě to dělá nenaléhal jsem. To byl náš celý rozhovor. Když dal stranou hromadu dobrých a dost velkých žaludů, odpočítal hromádky po deseti. Vyřadil ještě malé žaludy nebo ty, které byly trochu rozpuklé. Prohlížel je totiž velice důkladně. A jakmile měl před sebou sto bezvadných žaludů, nechal toho a šli jsme spát. Společnost toho muže přinášela klid. Na druhý den jsem ho požádal, aby mi dovolil u něho celý den odpočívat. Pokládal to za samozřejmé. Přesněji řečeno měl jsem dojem, že ho nic nemůže rušit. Ten odpočinek nebyl pro mne nijak nezbytný, ale byl jsem plný zvědavosti a chtěl jsem se toho dozvědět víc. Pastýř vypustil stádo a zavedl je na pastvu. Než odešel, namočil do vody ve vědru pytlík s pečlivě vybranými a odpočítanými žaludy. Všiml jsem si, že místo hole nesl železnou tyč, asi půldruhého metru dlouhou. Předstíral jsem, že se procházím, abych si odpočal, a šel jsem rovnoběžně s jeho cestou. Pastva ovcí byla dole v úžlabině. Malé stádo pastýř přenechal dohledu psa a šel vzhůru k místu, kde jsem stál. Obával jsem se, že mi přichází vytknout, že jsem vtíravý. Ale vůbec ne. Vedla tudy jeho cesta a vyzval mě, abych ho doprovodil, pokud nemám nic lepšího na práci. Vystoupil ještě dvě stě metrů na kopec. Když přišel na místo, které si předem vybral, zarazil železnou tyč do země. Udělal tak vždycky dolík, vložil do něj žalud a potom zahrnul důlek hlínou. Sázel duby. Zeptal jsem se ho, jestli mu ten pozemek patří. Řekl, že ne. Ptal jsem se, zda ví, komu patří. Ale nevěděl. Předpokládal, že je to obecní pozemek nebo že možná patří lidem, kteří o něj nestojí. Nestaral se o to, aby poznal majitele. Pečlivě vysázel svých sto žaludů. Po obědě začal zase třídit žaludy. Asi jsem se tázal dost naléhavě, protože mi odpověděl. Už tři roky sázel stromy v téhle samotě. Vysázel jich sto tisíc. Dvacet tisíc se jich ujalo. Počítal s tím, že z těch dvaceti tisíc jich ještě polovinu ztratí. Postarají se o to hlodavci nebo se stane něco, co v záměrech Prozřetelnosti není možné předvídat. Zbývalo tedy deset tisíc dubů a ty porostou na místě, kde dřív nebylo vůbec nic. V tu chvíli mě napadlo, kolik je tomu muži asi let. Zřejmě mu bylo přes padesát. Pětapadesát, řekl mi. Jmenoval se Elzéard Bouffier. Měl kdysi v rovině statek. Tam prožil svůj život. Ztratil jediného syna a potom i ženu. Uchýlil se do samoty, kde ho těšilo žít v klidu, s ovcemi a se psem. Usoudil, že kraj hyne, poněvadž je tam málo stromů. A protože nemá nějakou důležitou práci, rozhodl se dodal ještě, že tu situaci napraví. A poněvadž i já, ačkoliv jsem byl mladý, jsem v té době žil osaměle, dovedl jsem osamělé lidi chápat a navázat s nimi spojení. Přesto jsem však udělal chybu. Právě mé mládí mě vedlo k tomu, abych si podle sebe představoval budoucnost i jakési hledání štěstí. Řekl jsem mu, že za třicet let těch deset tisíc stromů, to bude krása. Odpověděl velice prostě, že kdyby mu Bůh dopřál žít ještě třicet let, vysázel by spoustu dalších dubů a těch deset tisíc stromů by byla jen kapka v moři. V dalším roce vypukla první světová válka a pět let jsem byl na vojně. Voják u pěchoty může jen stěží myslet na stromy. Abych pravdu řekl, nijak mě ta příhoda nepoznamenala. Díval jsem se nato jako na koníčka, jako je třeba sbírání známek. A zapomněl jsem na to. Když jsem se vrátil z války, dostával jsem jen nepatrný demobilizační příplatek, ale velice jsem toužil nadýchat se čerstvého vzduchu. Bez jakéhokoliv jiného úmyslu jsem se vydal na cestu do těch pustých končin. Kraj se nezměnil. Přesto jsem za opuštěnou vesnicí spatřil v dálce jakousi šedou mlhu. Pokrývala kopce jako nějaký koberec. Od předchozího dne jsem začal myslet na stromy. Říkal jsem si: "Deset tisíc stromů zabírá pořádně velkou plochu." Příliš mnoho lidí jsem viděl za těch pět let umírat, proto jsem si dokázal snadno představit i Elzéarda Bouffiera. Zvlášť když je nám dvacet let, padesátiletí muži se nám zdají starci, které čeká už jen smrt. Ale Elzéard Bouffier nebyl mrtev. Dokonce byl ještě plný života. Změnil zaměstnání. Měl už jen čtyři ovce, ale zato asi sto úlů. Zbavil se ovcí, protože ohrožovaly vysázené stromy. Řekl mi totiž, a já jsem to také postřehl, že se o válku vůbec nestaral. Vytrvale sázel dál stromy. Duby z roku 1910 byly deset let staré a byly vyšší než já i on. Byla to nádherná podívaná. Doslova jsem oněměl úžasem. A protože Elzéard Bouffier nemluvil, procházeli jsme se v jeho lese mlčky. Na nejširších místech dosahoval les jedenácti kilometrů. Když si uvědomíme, že všechno to bylo dílem rukou a ducha toho muže, který neměl řádné technické prostředky bylo zřejmé, že by lidé mohli být stejně jako Bůh činní v jiných oblastech něž v pustošení. Elzéard Bouffier šel za svou myšlenkou a důkazem toho byly buky, které mi sahaly po ramena. Bylo jich do nedohledna. Duby byly statné a překročily už stáří, kdy je mohou ničit hlodavci. A kdyby bylo záměrem Prozřetelnosti dílo zničit, potřebovala by k tomu přímo cyklony. Elzéard Bouffier mi ukázal obdivuhodné háje bříz.. Bylo jim pět let, byly totiž vysázeny v roce 1915, tedy v době, kdy jsem bojoval u Verdunu. Sázel je na všech místech, kde právem tušil, že téměř hned pod povrchem je vláha. Byly útlé, mladistvě svěží a plné odhodlání. Zdálo se ostatně, že při růstu vytvářejí pásma. O to se však nestaral. Vytrvale plnil svůj prostý úkol. Ale když jsme se vraceli vesnicí domů, viděl jsem, jak v potocích od nepaměti vyschlých, teče voda. Byl to ten nejúžasnější výsledek práce, jaký jsem kdy viděl. Ve velice dávných dobách v těch vyschlých potocích také tekla voda. Některé ze smutných vesnic, o nichž jsem se na začátku vypravování zmínil, byly postaveny na místech, kde kdysi stály starobylé vesnice galorománské. Zbývaly ještě po nich stopy. A když tam archeologové dělali průzkum, našli udice v místech, kde ve dvacátém století bylo nutné mít cisterny, aby měli trochu vody. Také vítr roznášel některá semena. Když se objevila voda, objevily se také vrby i vrby košařské, louky, zahrady, květiny, a tak i jakýsi důvod žít. Ale přeměna probíhala tak pomalu, že si lidé na ni zvykli a nevyvolávala údiv. Když lovci stoupali do odlehlých míst, kde honili zajíce nebo divočáky, dobře si všimli, že stromů je stále víc a víc, ale přičítali to přirozeným rozmarům půdy. Proto nikdo na dílo toho muže nesáhl. Kdyby to tušili, zlobilo by je to. Ale byl mimo jakékoliv podezření. Kdopak by byl ve vesnicích i v úřadech schopen představit si houževnatost, plnou nádherné ušlechtilosti. Od roku 1920 jsem vždycky aspoň jednou za rok navštěvoval Elzéarda Bouffiera. Nikdy jsem neviděl, že by polevil ani že by zapochyboval. A přece kdoví, zda tam i Bůh nepomáhá. Nepočítal jsem jeho zklamání. Ale snadno si představíme, měl-li dosáhnout takového úspěchu, že musel překonat i četné strasti. Aby zajistil vítězství takovému zaujetí, musel se potýkat s beznadějí. Za celý rok nasázel buky. Těm se dařilo ještě líp než dubům. Abychom měli o tak výjimečné povaze téměř přesnou představu, nesmíme zapomenout, že se vyvíjela v naprosté samotě. V tak velké samotě, že si ke konci života odvykl mluvit. Nebo snad to nepokládal za nutné? V roce 1933 ho navštívil užaslý hajný. Ten zaměstnanec mu úředně oznámil příkaz, že nesmí venku rozdělávat oheň. Mohlo by to totiž ohrozit růst tohoto "přírodního" lesa. A naivní hajný prohlásil, že je vidět, jak les roste sám od sebe. V tu dobu Elzéard Bouffier chodil sázet buky dvanáct kilometrů od domu, kde bydlel. Aby nemusel chodit tam a zase zpět, vždyť mu bylo tehdy už sedmdesát pět let, zamýšlel postavit si z kamene chatu přímo na místě, kde stromy sázel. Uskutečnil to o tok později. V roce 1935 si přišla prohlédnout ten "přírodní" les opravdová úřední komise. Přišel vysoký představitel správy vod a lesů, poslanec a technici. Měli mnoho zbytečných řečí. Rozhodli, že se musí něco udělat, ale neudělali nic. Došlo však k jednomu užitečnému rozhodnutí: les byl dán pod ochranu státu a nesmělo se tam pálit uhlí. Bylo přece nemožné, aby takový krása těch mladých stromů v plné síle někoho nepodmanila. I poslance uvedla v nadšení. Měl jsem přítele mezi vedoucími lesníky. Byl v té delegaci. Vysvětlil jsem mu, v čem spočívá ta záhada. V dalším týdnu jsme šli oba za Elzéardem Bouffierem. Našli jsme ho v pilné práci, dvacet kilometrů od místa, kam přišla inspekce. Vedoucí lesník nebyl nadarmo mým přítelem. Dovedl tu práci ocenit a dokázal mlčet. Nabídl jsem jim pak vajíčka, která jsem vzal s sebou. Rozdělili jsme jídlo na tři díly a několik hodin jsme mlčky pozorovali krajinu. V místech, odkud jsme přišli, rostly stromy šest a sedm metrů vysoké. Vzpomínal jsem, jak vypadal kraj v roce 1913. Byla tam tehdy pustina. Pokojná a pravidelná práce, svěží vzduch v kopcích, skromnost a zvlášť duševní vyrovnanost daly tomuto starci téměř okázalé zdraví. Říkal jsem si, na kolika hektarech ještě asi stromy zasází. Něž můj přítel odjel, jen krátce připomenul některé dřeviny, pro které se mu zde půda zdála vhodná. Ale nijak nenaléhal. "To proto," řekl mi potom, "že ta dobrá duše toho ví o tom víc než já." Když jsme šli asi hodinu, po kteroužto dobu přemýšlel, dodal: "Ví o tom víc než všichni ostatní. Objevil znamenitý prostředek, jak být šťastný!" Zásluhou vedoucího byl chráněn nejen les, ale i štěstí Elzéarda Bouffiera. Pro ochranu určil tři hajné a byl k nim tak přísný, že zůstávali lhostejní k jakýmkoli úplatkům, kdyby jim je dřevorubci nabídli. Dílo bylo vážně ohroženo za války 1939. Auta jezdila tehdy na dřevný plyn a dřeva nebylo nikdy dost. Došlo ke kácení dubů z roku 1910. Ale ty úseky jsou od silničních sítí tak daleko, že se to podnikání ukázalo z finančního hlediska velice nevýhodné a upustilo se od něho. Pastýř nic neviděl. Třicet kilometrů odtud pokojně pokračoval v práci. O válce v roce 1939 nic nevěděl. Stejně jako o válce ve čtrnáctém roce. Elzeárda Bouffierda jsem viděl naposledy v červnu 1945. Bylo mu tehdy osmdesát sedm let. Vydal jsem se totiž zase na cestu do té pustiny. Ačkoliv válka zanechala kraj v zuboženém stavu, jezdil tam nyní autobus a zajišťoval spojení mezi údolím řeky Durance a horským krajem. Nepoznával jsem už místa svých dřívějších procházek. Ale přičítal jsem to tomuhle poměrně rychlému dopravnímu prostředku. Také se mně zdálo, že trasa vede nějakými novými místy. Musel jsem se zeptat na jméno vesnice, abych zjistil, že jsem přece jen tam, kde kdysi byly rozvaliny a bezútěšná krajina. Autobus mě zavezl do Vergonsu. V roce 1913 bylo v téhle osadě deset nebo dvanáct domů a měla tři obyvatele. Byli zdivočelí, nenáviděli se a žili z lovů do pastí. Fyzicky i duševně byli téměř jako pravěcí lidé. Kopřivy pustošily kolem nich prázdné domy. Jejich stav byl beznadějný. Nezbývalo než čekat na smrt. Byla to tedy situace, která jen stěží vytváří podmínky pro počestnost. Všechno se tu změnilo, dokonce i vzduch byl jiný. Místo prudkých větrů, vysušujících a nemilosrdných, foukal lehký větřík, plný vůní. Z kopců bylo slyšet šumění, podobající se zvuku tekoucí vody. Bylo to šumění větru v lesích. A posléze něco ještě podivuhodnějšího: uslyšel jsem opravdové šplouchání vody, tekoucí do nádrže. Spatřil jsem, že tady postavili kašnu a že má hodně vody. Nejvíc mě dojalo, že poblíž byla vysazena lípa. Byla už vzrostlá a byl to nepopiratelný symbol znovuzrození. Ve Vergonsu bylo také vidět stopy práce na díle, pro které je naděje nezbytná. Naděje se tedy opět vrátila. Byly odklizeny trosky, strženy zničené zdi a obnoveno pět domů. Osada měla nyní dvacet osm obyvatel. Mezi nimi byly čtyři mladé rodiny. Kolem nových, čerstvě omítnutých domů byly zahrady se zeleninou. Rostlo tam všechno pomíchaně, ale pěkně v řadách: zelenina i květiny, zelí i růžové keře, pór i hledíky, celer i anemonky. Nyní to bylo místo, kde by člověk měl chuť bydlet. Odtud jsem se vydal pěšky. Válka, kterou jsme právě přečkali, nedovolila ještě, aby se život plně rozvinul. Ale Lazar vstal z hrou. Na nižších úbočích pohoří jsem viděl políčka s ječmenem a ještě nezralým žitem. V pozadí v úzkých údolích se zelenaly louky. Stačilo jen osm let, dělících nás od té doby, a celý kraj zářil zdravím a blahobytem. Na místě zbořenišť, která jsem viděl v roce 1913, stojí nyní čisté a pečlivě omítnuté usedlosti, svědčící o šťastném a pohodlném životě. Začaly zase téct staré prameny, napájené dešti a sněhy, jež lesy zadržují. Vodní toky byly regulovány. Vedle každé usedlosti, obklopené javorovým hájem, voda přetékala z nádrží kašen na koberec svěží máty. Vesnice byly ponenáhlu znovu vybudovány. Z rovin, kde je půda drahá, přišli lidé a usadili se zde. Přivedli i mládež, nastal ruch, probudil se smysl pro podnikání. Na cestách potkáváme dobře vypadající muže a ženy. Chlapci a děvčata se umějí smát a mají rádi venkovské slavnosti. Dřívější obyvatelstvo je k nepoznání změněné od té doby, co se tu žije příjemně. Připočteme-li je k novým obyvatelům, víc než deset tisíc osob vděčí za štěstí Elzéardu Bouffierovi. Když uvážíme, že jediný člověk, odkázaný jen na prosté zdroje fyzické i duševní, dokázal, aby z pustiny vznikla země kananejská, zdá se mi, že člověk je přece jen obdivuhodný tor. Ale když pomyslím, kolik bylo třeba vytrvalosti a ušlechtilého úsilí, aby se dosáhlo takového výsledku, pociťuji hlubokou úctu k tomu starému venkovanu bez jakéhokoliv vzdělání, který dokázal úspěšně dokončit dílo, hodné díla božího. Elzéard Bouffier zemřel v roce 1947 v domově pro přestárlé.
Citron
Citron
11. 12. 2007 [21:03]

Zdroj : Skvělý den Strategie Středa, 6. Červen 2007, 2:49 | Rubrika: * Skvělé moudro STRATEGIE : Jednoho dne jistý nevidomý muž seděl na schodech před budovou s kloboukem na nohou a tabulí s nápisem: “Jsem slepý. Prosím, pomozte mi.” Šel kolem moudrý muž a viděl, že slepec má v klobouku jen pár drobných. Sehl se, a přihodil nějaké mince, a potom, bez toho, aby se zeptal, vzal tabuli a na druhou stranu napsal jinou větu. Odpoledne se moudrý muž vracel okolo slepce a viděl, že slepcův klobouk je plný mincí i bankovek. Slepec poznal mužův krok a zeptal se, zda to byl on, kdo mu přepsal tabuli, a co tam napsal. Moudrý muž odpověděl: “Nic, co by nebyla pravda. Jen jsem dal tvým řádkům jinou podobu.” Usmál se a odešel. A slepec se nikdy nedozvěděl, že na tabuli stálo: “Je jaro, ale já ho nemohu vidět.” Změň svou strategii, když se věci nedaří a uvidíš, že se to obrátí k lepšímu.
Michi
7.
11. 12. 2007 [9:45]

Zkuste take vy neco poslat. Tady je muj dalsi prispevek.29.12.2006 21:20 - Citáty a moudra - trvalý odkaz Po čase. Po čase pochopíš ten nenápadný rozdíl mezi spojením rukou a spojením duší, Zjistíš, že láska neznamená náklonnost, a společnost neznamená bezpečí. Začneš chápat, že polibek není smlouva a dárky nejsou sliby. A začneš přijímat své porážky s hlavou vzhůru a s očima otevřenýma s půvabem ženy nikoliv se smutkem dítěte. A naučíš se stavět všechny své cesty Na dnešku, protože území budoucnosti Je příliš nejisté pro jakékoliv plány a budoucnost má navíc Ve zvyku rozpadnout se na polovině cesty. Po chvíli zjistíš, že dokonce i Slunce může pálit, Je-li ho příliš. Věnuj se tedy pečlivě své zahradě a vyzdob Svoji vlastní duši, místo abys čekal, až někdo přinese květiny. Tehdy zjistíš, že to všechno doopravdy vydržíš. Že jsi opravdu silný, Že za něco stojíš. A znovu a znovu S každým sbohem zjistíš něco nového. Autor: 12letá holandská dívka odkázaná na vozík
Michi
6.
10. 12. 2007 [20:41]

http://www.youtube.com/watch?v=cXXm696UbKY&feature=related
Michi
5.
10. 12. 2007 [16:16]

Přátelství a odpuštění 29.11.2007 07:00 | Vinchell, Gándhí, Buddha | Moudrosti od různých autorů Přítel je ten, kdo přijde, když ostatní odejdou. Ve chvíli, kdy máš trápení, kdy tě opustí štěstí, pohleď do hlubin svého srdce. Najdeš tam sílu vytrvat.V svém srdci najdeš vzácné koření, jako je víra, naděje a láska. Tyto dary dostane každý hned při narození. M. Gándhí: Slabí neumějí odpouštět. Schopnost odpustit je výsadou silných. Kdo umí odpustit, ale neumí zapomenout, vlastně neodpouští. Buddha: Lpět na zlobě je stejné jako když zvedneš žhavý uhel s úmyslem jím po někom hodit, ale jsi to ty, koho popálí
Michi
4.
9. 12. 2007 [20:12]

Lekce od divokých hus Napadlo tě někdy se zamyslet nad tím, proč létají divoké husy v hejnu ve tvaru V? jako u chování všech zvířat, i tady měl Hospodin dobrý důvod, aby husy obdařil právě takovým chováním. Jakmile husa zamává svými křídly, vytvoří se zvedající proud pro husu, která letí za ní. V hejnu ve tvaru V celá skupina urazí nejméně o 71% delší cestu, než kdyby další pták letěl sám. Jakmile husa opustí hejno ve tvaru V, najednou má pocit, jako kdyby ji táhlo k zemi těžké závaží a hned se opět vrátí ke skupině. Stejně jako divoké husy, i lidé kteří spolupracují a jdou stejným směrem se dostanou rychleji k cíli, než ti, kteří se zkouší dostat k cíli sami. Jestli se vedoucí husa unaví, zařadí se na konec hejna, aby si mohla odpočinout a na její místo v čele hejna se posune jiná. Kdyby lidé měli tolik rozumu jako divoké husy, už by na to přišli, že jejich úspěch záleží na spolupráci a střídavě by konali těžkou práci a sdíleli by těžkosti vedení skupiny. Husy letící na konci hejna hlasitě povzbuzují ty v čele skupiny. Důležité je, aby hlasy zezadu byly skutečně povzbudivé, jinak to bude pouze „breptání“. Jestli nějaká z hus onemocní nebo se zraní, další dvě se s ní oddělí z hejna, aby jí mohly poskytnout ochranu. Zůstanou s ní do té doby, než opět bude schopna pokračovat v cestě nebo neskoná. Poté se vydají na cestu, aby buď dohnaly své hejno, nebo aby se připojili k jinému. Kéž bychom i my byli takhle obětaví, abychom si zasloužili takové přátele, kteří v případě nouze budou stát u nás. Nemusíme být vědci k tomu, abychom se poučili od těch krásných Božích tvorů, stačí pouze zastavit se a pozorně naslouchat a hledět, aby Bůh mohl odkrýt před námi své divy.
Michi
3.
7. 12. 2007 [20:38]

Perly moudrosti Byl jednou jeden mladík, který velice dychtil být moudrý. Dny i noci jenom ležel v knihách. A ten se doslechl, že ve městě je mudrc, jehož učení má jméno Perly moudrosti. Mladí zatoužil ty perly získat a hned běžel do města. Běžel jak o závod, nehleděl vpravo vlevo. Vtom zakopl o opilce, který vyspával na ulici a praštil sebou jako žok. "Ty nemehlo! Koukej, kam šlapeš!" zařval ožrala a pořádně ho ztloukl. Hoch měl co dělat, aby vyvázl. Doběhl až k řece a tam hledal přívoz. Na břehu byl jediný člun, ale měl na dně díru jako pěst. "Jakou díru? Co vás nemá, pane!" tvrdil majitel půjčovny loděk. "Je bezpečný jak vaše vlastní střevíce!" Hoch mu uvěřil a člun si půjčil. Jenže když byl v půli řeky, člun šel ke dnu a on se málem utopil. Celý zmáčený šel pěšky k městu. Vtom kolem jel kočár. Vozka volal: "Kočár pro pány z paláce!" Hoch z paláce nebyl, ale chtěl si ušetřit kus cesty. Tajně vklouzl dovnitř a vozka hned práskl do koní. Ale místo do města vyjel opačným směrem a zběsile se hnal vyprahlou plání. Chlapci nezbylo než vyskočit ven za jízdy. Zbitý, mokrý a odřený klopýtal zpátky a upřímně si zoufal nad zlým osudem. Vtom na něj kdosi z dálky kýve, směje se od ucha k uchu a má zvláštně povědomou tvář. "Nespěchej, moje učení už znáš! Já jsem ten pijan, co ti ležel v cestě! Snad jsem ti nabančil dost, aby sis pamatoval, že když se ženeš za svým cílem, nikoho při tom nesmíš pošlapat. Pak jsem ti půjčil tu děravou loďku, to abys víckrát nenaletěl na řeči. A že jsem tě pěkně převezl, co? Když se chceš někam dostat podvodem, vždycky se dostaneš, kam nechceš. To jsou mé perly. Už je máš." Mrkl na ubohého hocha a vesele potřásl hlavou. "Že jsem tě tak zřídil, tak ti poradím. Neuč se z knih, uč se z toho, co tě bolí. Když pochopíš tohle, nemusíš už běhat za mudrci. V každém trápení je perla moudrosti."
Jarda
2.
5. 12. 2007 [17:27]

Moc zajímavej nápad tak já sem přidám nejlepší vtip co znám pro zlepšení nálady: Víte co mají společného vánoční stromeček a impotent ? ------ Oba mají koule na ozdobu :-D (snad jsem nikoho tím vtipem neurazil :-)
Michi
1.
5. 12. 2007 [16:22]

Ahojky vsichni. Tak snazim se splnit svuj slib. http://sweb.cz/bylinkovestranky/prokamarady.pps Proste jen na to kliknout a chvilku pockat. Preji hezky den. Michi Tak snazim se splnit svuj slib.