Vaše příběhy

moc za krásné komentáře.

Pekny,ale smutny pribeh.Skoda,ze je zivot tak prestrasne kratky..

to jsem si taky zazila,je fakt,jak rika Iveta,ono se to lehce rika,ale i kdyz jsem vedela,ze jsou na druhem brehu,tak jsem brecela jako pominuta...ja to mela tezsi,me odesli oba rodice po sobe a tak bolest byla prevelika...myslim Boxerko,ze tohle proziva kazdy z nas(az ho to potka),ale jsou i takovy tvrdaci,se kteryma to vubec nehne.Moje sestra to snasela lip nez ja,moje myslenky porat se honili kolem mamky a telepatickych zazitku od ni a ona vesele si zila jako kdyby ji mamka nezemrela...kazdy v tom nejsme stejne,vidim,ze jsi v tomto smeru mekota jako ja.Ale je dobre,ze jsi na to prisla,ze nema cenu trapit sebe i maminku.
Je fakt,jak rikas,ze uz se ji na nic nemuzeme zeptat a ani zavzpominat na nase mladi,kdyz jsme je prozili vlastne vedle svych rodicu.

ano,jsem toho názoru, že pokud odejdou naši blízcí...nesmíme dlouho trpět.Měli bychom se s nimi rozloučit s myšlenkou, že jednoho dne se opět shledáme.Musíme míti v sobě aspoň malou naději, že tomu tak je.
Vím,těžko se to říká ale je to tak,nelze to nijak ovlivnit.Přeji hodně štěstí