Vaše příběhy

- Setkání s UFO -

Kruhy v obilí
Horko v srpnovém odpoledni bývá vždycky na padnutí a v hospodě bylo plno. Venku vedro vyráželo dech, tady v hospodě byl sice chládeček, ale zase se člověk dusil kouřem. Byl tu hluk jako na nádraží před příjezdem vlaku, směsice hlasů, jeden překřikoval druhého. Každý tu měl svůj názor na různé věci a ten názor se snažil prosadit. I těch pár piv udělalo svoje... Místo bylo jen u místního povaleče, který tu seděl u jednoho piva už od rána a zíral ven do otevřených dveří, jak se tam plazí v tom horku lidé z práce do práce.
Přisedl jsem a slušně pozdravil, což asi na něho mělo nějaký výchovný účinek, protože si sedl do pozoru, protřel oči a zadíval se žíznivě na pivo, které přede mnou okamžitě přistálo. První pivo jsem vypil skoro okamžitě, jen to zasyčelo. Upil jsem z druhého a začal pozorovat okolí.
„Kruhy, kruhy, všichni jsou blbci!“ To promluvil můj soused. Pravděpodobně chtěl navázat nějakou konverzaci a nevěděl jak na to. Nevěnoval jsem mu pozornost a dál se věnoval svému pivu a okolí.
Potom mě přece něco blesklo hlavou. Včera odpoledne, asi touto dobou, byl tu na městečku veliký poprask. Na poli ve vedlejší obci, které vlastní družstvo se objevily kruhy v obilí. Místní policie hned případ vyšetřovala. Kus pole zničeného! Obilí stočeno do podivných asi šesti kruhů, trochu připomínající strukturu atomu, vzájemně spolu propojených cestičkami. Pro policajty to bylo dílo vandalů, protože ze silnice sem vedla úzká cestička, kudy pravděpodobně ničitel přišel. Jenže jak by jeden člověk udělal šest kruhů, největší v průměru kolem dvaceti metrů. Na pole je vidět od tamějšího kravína a lidé, kteří tam pracovali a pole měli celý den na očích, nikoho neviděli. Stalo se to v poledne. Odešli na svačinu, na které byli asi půl hodiny. Když se vrátili, pole už bylo pěkně okrouškováno. Zpočátku na sebe nedůvěřivě zírali, potom zavolali majitele pole a tomu stoupl tlak natolik, že zavolal policii. Taková škoda! Nikdo si nevšiml, že na silnici od pole k městečku se potácel místní povaleč. Nikdo by ho ani z takové namáhavé práce nepodezříval.
Policajti do protokolu zaznamenali, že škodu způsobil neznámý vandal a tím to haslo. Na pole se nahrnula spousta lidí, každý si utrhl klásek na památku a za chvilku bylo pole zničené víc než od neznámých vandalu, známými lidmi. K večeru přijely tři auta novinářů, kteří fotili už jen vytrhané a pošlapané pole.
A ten, který opravdu něco musel vidět, protože se v tu chvíli kolem pole pohyboval, tu seděl přede mnou a brumlal něco o kruzích.
Mávl jsem rukou na vrchního a poručil pivo a velký rum. Když to vrchní přinesl, přesunul jsem to k sousedovi. „Tak jak to bylo s těmi kruhy,“ povídám.
Začal kreslit rozlitým pivem kruhy po stole a povídá.
„Tak já ti to tedy řeknu-vole. Kdybys viděl to co já vole, tak bys s toho vole byl úplně štajf, vole!“
„No dobře vole,“ povídám, abych se přizpůsobil. „Tak jak to tedy bylo?“ „Śel jsem do vesnice, vole,“ začal a kývl na vrchního pro další pivo. „Po silnici. Bylo strašný vedro a tak jsem zalezl vole kousek do žita vole, tam jsem si lehl a usnul vole.“ „Vole, vole normálka. Měl jsem tři piva z osmi, co nechali ti pracanti vod výkopu, co dělají přípojku do kravína. S těch vosmi jsem slil tři. Moc toho nenechali.“
Rum už zmizel a povaleč se začal potit. Řeč vázla, proto jsem byl nucený objednat další rum a pivo.
„Tak, jak to bylo s těmi kruhy?“ musel jsem znovu navázat na téma. „No vole, tak jsem zalehl a usnul. A já když usnu, tak spím!“ Snažil se mě to hned předvést, jenomže já do něho žduchnul loktem a přistrčil rum. „Jo, jo, tak jsem usnul. Najednou se něco rozsvítilo vole. Jako bych se díval přímo do slunka a to jsem měl zavřené voči, vole. Lítal jsem v kruhu, jako kdyby mě někdo uvázal za nohy a točil se mnou, vole. A pořád to strašný světlo. Hučelo to, jako když foukáš do hrdla flašky, jako lokomotiva v tunelu vole, vole. Potom jsem letěl někam nahoru. A najednou byla tma vole a zima."
Zase začal usínat, tak jsem objednal další pivo. Bylo stále těžší z něho dostat pokračování, jako by mu v tom něco bránilo, po každém druhém slově usínal.
„Když jsem se znovu podíval, stáli u mě jakési lesklé potvory, jakoby oblečené do alobalu vole, velké voči, přesně takové, jako moje kočka. A vole, něco mě strkali do nosu vole! Bolelo to jak sviňa, cítil jsem to až v mozku, vole. Kolem byla tma. Jen ty voči jsem viděl, vole. Potom mě něčím píchali do ruky. Všude byla jen ta tma a zima. Jen ty voči!“
Začal se potit a zčervenal, že jsem se skoro bál, aby ho neranila mrtvice. „Potom jsem se začal zase točit. Vole, točila se mě jenom hlava, tělo stálo. Jako by mě ju chceli vodšroubovat. A zase jsem letěl vole. Dolů. Dyž jsem se probudil, ležel jsem kousek od silnice v příkopu. A vole, viděl jsem dvě slunka. To jedno se zmenšovalo, zmenšovalo, až vole úplně zmizelo.“ Nějak mu ani to pivo už nechutnalo. Odstrčil ho od sebe a zase pro změnu zbledl. „Vole, kdybys viděl jak mě bylo špatně, stál jsem u stromu a blil jako prase, vole. To právě přijeli policajti. Chtěl jsem jim říct, jak to všechno bylo, ale voni si myslí, že su blbec. A už mě dej pokoj vole!“
To byl poslední srozumitelný zvuk, který vydal. Padl hlavou na stůl a začal hlasitě chrápat. Chlapi od vedlejšího stolu se mě snažili klepáním na hlavy naznačit, že je to prostě vůl. No dobře. Dopil jsem pivo, zamával na vrchního a čekal na placení. Venku se nějak zatáhlo,nebo to byl kouř z hospody?
Povaleč chrápal opřený o ruku a rukáv ušmudlané košile se mu svezl dolů. Co to na té ruce má vytetovaného? Zaostřil jsem zrak a trochu jsem se nahnul blíž. Podivné tetování, jako reliéf. Bylo to šest kruhů tvořících jakoby strukturu atomu uzavřených do oválu. Kolem oválu naznačené paprsky jako slunce.
Vyšel jsem z hospody do horka srpnového dne. Taky se mě trochu zamotala hlava. Ten povaleč určitě ani nevyhrnul košili, aby se podíval, co má na ruce.

Vydáno:   1. 12. 2005

Přečetlo:  2622 čtenářů
Autor (vložil): Karel

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno



Komentáře k příběhu...
Předmět:
Datum:
Jméno:
¤ Tažko preveritelné.
15. 12. 2013 15:05
Kybernaut
¤ wow
7. 03. 2006 20:56
weru?