Když mi bylo 10, umřela mi babička, kterou jsem měla velice ráda. Měla rakovinu a odmítala jet do nemocnice. Dny před její smrtí jsem dokonce spala u ní v posteli a nechtěla jsem od ní pryč. Měla na mě větší vliv, než jsem si myslela a až teď to pomalu zjišťuji, jak se jí podobám. To, že mě babička měla také velice ráda, o tom jsem se již brzy po její smrti sama přesvědčila...

Jednu dobu po babičině smrti jsem pořád nosila její boty, odmítala jsem vyhodit staré harampádí, které si babička schovávala a myslela jsem na ní. Pak mě z ničeho nic napadlo, že bych si s ní mohla povídat. Chodila jsem na balkon a mluvila k nebi. Když jsem jí říkala, že je mi smutno, stalo se ten den něco hezkého. Měla jsem pocit, že babička mě slyší. Neodpovídala, ale já jsem přesně věděla, co by odpověděla. Odpovídala mi prostřednictvím myšlenek. Najednou mi na mysli vstanula nějaká myšlenka a já věděla, že patří babičce.

Rozhovory s babičkou jsem ale později musela přerušit kvůli rodičům, kteří si mysleli, že jsem se zbláznila a ať toho nechám. Mysleli si, že jsem ještě moc malá a nechápu to. Táta chtěl na babičku (na jeho matku) zapomenout a já, abych ho netrápila a aby nebyl smutný, jsem toho nechala. Ale věřila jsem, že babička na mne dohlíží a moje víra přecházela ve skutečnost.
Například, když jsem něco nutně potřebovala najít a za nic na světě jsem to najít nemohla, poprosila jsem babičku, aby mi pomohla to najít, nebo mi poradila alespoň přibližně kde to je. Vždycky jsem to do druhého dne našla. Byla jsem také velmi nerozhodná a když přede mnou bylo těžké rozhodnutí, modlila jsem se k babičce, aby mi poradila. Ve snech, nebo tak, že mi najednou na mysl přišlo řešení mi dávalo odpovědi a skoro pokaždé ta volba byla správná.

Jak jsem starší, tím mé pouto se s babičkou oslabuje. Nemá na mne tolik času, protože se k ní přidal i dědeček. A já už nejsem na ni tak vázaná. Přesto pořád chodím ráda na hřbitov a dokážu u jejich hrobu sedět klidně 2 hodiny. Jednou mi po tváři tekly slzy a já cítila, jak zavál slabý větřík. Otočila jsem hlavu a přede mnou byla nádherná podívaná letního západu slunce. Pocítila jsem pocit naprostého štěstí a děkovala jsem jim za tu možnost toto vidět. Od teď vím, že můj anděl strážný je má babička.

Táta mi jednou řekl, že občas slyší babičku mluvit, ale v mojí podobě...

Vydáno: 17. 5. 2007

Přečetlo: 2245 čtenářů

Autor (vložil): Luciferka

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ silné pouto

17. 05. 2007 16:47

Miroslava Kowalcze

Číst komentáře