• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Kontakt se zemřelými -

Mé první setkání s Joeym.

    Když mi příbuzní sdělili, že komunikují s duší zemřelého člověka, absolutně jsem tomu nevěřil a vše jsem přijal spíše s úsměvem. Snad bych jim uvěřil mnohé, ale komunikaci s duchem? To snad nééé! Já jsem byl člověk materialisticky založený a to, co jsem nemohl vnímat svými smysly, tomu jsem uvěřit nedokázal. Nicméně, když mi vše vylíčili, projevil jsem zájem, či spíše zvědavost, se s Joeym setkat. Mé přání se záhy splnilo.
    Srpen stále ještě vévodil létu a nádherný šestý den v týdnu přímo vybízel k návštěvě přírody. Vypravil jsem se tedy s bratrovou rodinou na chatu. Po příjezdu, asi ve dvě hodiny odpoledne, jsme vybalili všechny potřebné věci a začali se oddávat letním radovánkám. Koupali jsme se, hráli tenis s líným míčkem a užívali si plnými doušky krás přírody.

    Bylo odpoledne, asi pět hodin a my jsme se šli na chvíli ochladit do chaty, nebot venku panovalo značné vedro. Začal jsem hrát na kytaru a pokoušel se improvizovaně vytvořit novou písničku, v jejímž refrému se zpívalo o Joeym. Vyzval jsem ke zpěvu i ostatní, když tu náhle bratrova dcera pozvedla pravou ruku se slovy: „Jsem tady." Ano byl to Joey. Patrně jej přivolala písnička. Monika se ihned zeptala: „Kde jsi?" Po chvilce tlumočila: „Sedím na židli u okna." Poté mne duchovi představila a zároveň se jej zeptala, zdali mu nevadí má přítomnost. Joey od příbuzných věděl o mém přání setkat se s ním a tak jeho odpověď byla kladná.
    Všichni jsme tuto neviditelnou bytost postupně pozdravili, což duch Moničiny ústy opětoval. Pokud by nás v tu chvíli pozoroval někdo nezasvěcený, patrně by se domníval, že se jedná o seanci chovanců z ústavu pro duševně narušené jedince.
    Vše bylo velmi zvláštní a prapodivné a i když jsem celou situaci stále považoval za jakousi zábavnou hru, měl jsem velmi zvláštní pocit. Vždyt co když je vše pravdou a já nyní opravdu sedím v jedné místnosti společně s člověkem z jiného - paralelního světa. S člověkem, kterého sice nemohu vidět, ale zprostředkovaně s ním mohu dokonce komunikovat. Vždyť kolik lidí, kteří se pouze domnívají a věří v posmrtný život, by mohlo konstatovat: „Já nejenže věřím, já už vím." Ale tyto mé odvážné myšlenkové pochody se prozatím mohly pohybovat pouze v rovině úvah, neboť na základě pouhého tvrzení a bez jakéhokoliv hmatatelného důkazu, jsem uvěřit nedokázal.
    Jak jsem již předeslal, měl jsem velmi zvláštní pocit. Možná to byl strach z něčeho neznámého - z něčeho, co by mohlo být pravdou, i když velmi neuvěřitelnou. Tomuto také odpovídala první Joeyho slova adresovaná mé osobě: „Páne ty se mě bojíš?" Trochu rozpačitě jsem odpověděl, že mám pouze zvláštní pocit.

    Nechtěl jsem začít konverzaci obrovským množstvím různých otázek a tak jsem zvolil, za souhlasu ostatních, nejprve karty. Navrhl jsem tedy Joeymu, zdali nechce hádat srdcové eso a on svolil. Pochopitelně že, veškerá komunikace probíhala prostřednictvím Moniky. Rozprostřel jsem tedy na stůl šest karet, mezi nimiž bylo i červené eso. Podotýkám, že karty byly nové a tudíž nemohly být ani označené. Bratrova dcera navíc seděla na pohovce, asi dva metry od stolu. Ještě před vlastním hádáním mne duch požádal, abych karty pokládal dál od sebe, protože mu jinak jednotlivé energie splývají. Uposlechl jsem a Joey Srdíčko se začal soustředit. Asi po dvaceti vteřinách řekl: „Druhá karta od okna." Ukázal jsem na kartu, kterou označil a po souhlasu ji otočil. Bylo to srdcové eso. Společně s ostatními jsem jeho výkon ocenil, ale přesto jsem se domníval, že se jedná pouze o náhodu. Při dalším pokusu sice uhodl až na podruhé, avšak při třetím i čtvrtém hledání byl opět úspěšný prvním pokusem. To už přece nemůže být náhoda, pomyslel jsem si, ale mé pochybnosti se tímto karetním vystoupením rozhodně nerozptýlily.
    I když jsem od bratra věděl, že Joeyho stanovisko k podávání důkazů své existence je odmítavé, rozhodl jsem se jej podrobit jednoduché, leč přitom naprosto usvědčující zkoušce. Respektive jsem se nesnažil usvědčit jeho, nýbrž Moniku. Zkrátka jsem se rozhodl, že mou neteř přistihnu při lži o předstírané přítomnosti ducha a ukončím tak toto podivné, či spíše přihlouplé divadlo. „Vždyť přece nejsem blázen," pomyslel jsem si a rázně vykročil k provedení svého záměru. Vstal jsem a šel do chodbičky, kam bylo možno dohlédnout pouze ze židle, na které údajně seděl neviditelný člověk. Nikdo z přítomných (hmotných) a zvláště pak Monika, nemohl vidět, co právě dělám v chodbičce za skříní. Uchopil jsem jeden z předmětů, který se mi zde nabízel - krabičku se zápalkami a ukázal ji směrem k prázdné židli. Ještě jednou připomínám, že předmět jenž jsem držel v ruce, nebylo možno spatřit nikým z přítomných. Navíc jsem mohl zvolit kteroukoli z mnoha věcí, které zde byly k dispozici. Uvědomoval jsem si, že jde o klíčový okamžik a cítil jsem, jak se mi chvěje ruka. Důkaz existence či naopak neexistence byl na dosah a tak jsem ani chvilku neváhal a zeptal se Joeyho, jaký předmět držím v dlani. Odpověď byla rychlá a přesná: „ Krabičku sirek," odvětil duch Moničiny ústy. „Ale nechápu, proč se na to ptáš," pokračoval, zatímco já jsem vše chápal velmi dobře. Zůstal jsem chvíli stát jako zmrazený a cítil, jak mi silně bije srdce. Bylo to neuvěřitelné a zároveň fascinující. Kdyby mi o této záležitosti kdokoliv vyprávěl, asi bych se na něho díval se smíšenými pocity - stejně tak, jak vše vnímáte vy, když čtete tyto řádky.
    Nyní jsem měl důkaz o existenci ducha Joeyho a to ne nikterak zanedbatelný. Vždyť jsem mohl uchopit cokoli z mnoha předmětů, které zde byly k dispozici. Mohl jsem použít například i různé věci či potraviny z tašky, kterou jsem si přivezl.
    Všichni, kteří i tento důkaz považují za náhodný, si mohou vyzkoušet nejen svoji úspěšnost v hádání karet, ale především v uhodnutí neznámého předmětu. Každý sám, nechť si potom udělá svůj úsudek.
    Mé přesvědčení o existenci duchovního světa, však nebylo založeno pouze na těchto důkazech, neboť s postupem času se dostavily i další.
    Když jsem se vzpamatoval z podivného, ale přitom velmi příjemného šoku a pochopil, že se nejedná o fantasii, nýbrž o realitu, začal jsem toto setkání brát vážně.