Vaše příběhy

- Minulé životy -

Vzpomínka dítěte II.
Takže tu máme pokračování...
Dneska zůstala Natálka ve školce jako poslední. Jako kdyby nám ten čas měl být určen. Chvilku jsme si spolu hrály a mezi řečí jsem se ji opatrně zeptala:

„Tak co, Natálko, jaké to bylo ještě tenkrát v té školce?“
A ona odvětila: „Ty myslíš to, když jsi byla malá? Ty myslíš to, jak děti spaly?“
„Třeba to“, odvětila jsem ji.
„Vždyť ty to víš.“ Řekla mi Natálka.
Vtom k nám přišla kolegyně (která o tom našem předešlém hovoru s Natálkou něco málo ode mě veděla) a ptala se jí:
„A ty jsi v té školce taky spala?“
Ona se na ni podívala, a to tak, jako kdyby si myslela, co to tu ta osoba povídá za nesmysly a odpověděla, že ne, že to přece nejde, aby spala, když byla paní učitelka. A dál ji nevěnovala pozornost. Řeč jsme přerušily, kolegyně odešla domů a Natálka sama od sebe pokračovala:
„Ona se mě ptá, jestli jsem spala, jako kdyby nevěděla, že učitelky ve školce nespí“.
Říkám jí: „ Natálko, zkus mi ještě něco z té školky připomenout, já už jsem toho hodně zapomněla.“
Podívala se na mě a řekla mi: „Jak to můžeš zapomenout?“
„To víš, už je to dlouho. Pamatuješ si třeba, jak ses jmenovala?“ Odvětila mi, že se přece jmenovala paní učitelka.
Dále jí říkám, že si vzpomínám, jak tam byly ještě další dvě paní učitelky, ale že už si je moc nepamatuji a její odpověď (a nejen tato) mě zarazila:
„Ty myslíš ty nové, co tam byly? Ale ty nebyly tvoje, tvoje jsem byla jenom já.“ A mluvila tak, jako kdyby se vše událo právě před chvíli a podivovala se, jak si takové normální věci nepamatuji. Vždyť je to přece tak jasné.
A jen tak, jako pro sebe (už jsem se ji na nic neptala) si nahlas vzpomínám: „ ... a chodili jsme si hrát do přírody a dodneska si přesně pamatuji, jak tam jeden kluk ....“ a ani jsem nedořekla větu a Natálka pokračovala:
„Po tobě hodil tím kamenem a rozbil ti hlavu, viď? A ty jsi pak vůbec nic neviděla, protože ti tekla krev přes oko. Ukaž mi, jestli tam máš ještě jizvu?“ ............ a natáhla se ke mě, aby se podívala, jestli mám v obočí ještě jizvu.
A já tam tu jizvu opravdu mám, protože, když mi byly 4 roky, tak mi jeden chlapec ze školky, dávno nevím který, opravdu venku na vycházce, v přírodě, tu hlavu tím kamenem rozbil. Kámen mě zasáhl do místa nad okem, do obočí.
Říkám jí: „Natálko a ty víš, kdo to byl? Já už si ho vůbec nepamatuji, to už je tak strašně dlouho“.
Opět se na mě podívala a povídá ......
„Ty nevíš, jak se jmenoval? Ty si to nepamatuješ? No, to byl přece Petr...“

    Nutno podotknout, že do mateřské školy jsem chodila před více jak čtyřiceti lety a v místě vzdáleném přes 160 km od mého současného bydliště.

Vydáno:   21. 5. 2009

Přečetlo:  5221 čtenářů
Autor (vložil): Axy

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno



Komentáře k příběhu...
Předmět:
Datum:
Jméno:
¤ To Kybernaut
10. 04. 2016 14:41
Axy
¤ Kybernautova analýza.
12. 01. 2016 3:56
Kybernaut
¤ To Drany
27. 06. 2010 23:09
Axy
¤ Deja Vu
25. 06. 2010 0:39
Drany
¤ Je to jiz davno
27. 05. 2009 18:01
Axy
¤ Zajímavé,
23. 05. 2009 10:38
anny
¤ síla..
22. 05. 2009 11:45
majtinka
¤ Pro Axy
22. 05. 2009 8:26
Ivetka
¤ Fuuha
21. 05. 2009 21:26
RITA
¤ To Liban
21. 05. 2009 19:30
Axy
¤ Páni!
21. 05. 2009 18:55
Liban