Dnes je: Den české státnosti a svátek má: Václav
Dnes je: Pondělí 28. září 2020

Vaše příběhy

- Minulé životy -

Vzpomínka dítěte III.
    Takže pokračování.... do třetice ...

    Toto pokračování navazuje na mé předchozí příběhy Vzpomínka dítěte I., II. Bez těchto předešlých souvislostí, které na sebe navazují, by tento můj příběh sám o sobě vypadával z kontextu.
    Událost, o které zde nyní budu psát, se přihodila nedávno, v první polovině měsíce června tohoto roku.

    Dneska od rána se mě Natálka nepustila, pořád za mnou a stále ode me něco chtěla, ať ji ukáži, ať si s ní zase hraji jako vždy a tak... J.
    Včera jsme byli na výletě, kousek za městem na jedné zřícenině hradu. Já tam nafotila plno fotek, dnes vzala notebook do práce a dětem fotky ze včerejška ukazovala (ještě neupravené) a mezi ty fotky jsem jen tak "zamotala" svoji fotku, na které mám právě tu rozbitou hlavu ze školky. A k této fotografii jsem ještě přidala i další mé dvě fotky, a to z doby, kdy jsem chodila do 1. a do 2. třídy (z MS fotku nemám). Tyto tři fotografie jsem den předtím do noťase naskenovala.
    A jen, co se při prohlížení fotek dětmi mezi těmito fotografiemi objevila ta moje fotka s rozbitou hlavou, tak Natálka nahlas vykřikla ...
    "Jé, to jste vy, vy tady máte tu rozbitou hlavu." (Někdy mi tyká, někdy vyká, prostě tak to střídá.)
    A hned se otáčela ke všem dětem a říkala jim, aby se koukly, že to jsem já, že tam mám tu rozbitou hlavu. A já jí povídám, „jak to můžeš vědět, že to jsem já“ a ona mi odpověděla, že mě poznala. A všem se chlubila, že mě na té fotce hned poznala, že si mě pamatuje.
    Pak při dalším prohlížení fotografií se objevily i ty moje fotky z 1. a 2. třídy (jsme tam celá třída vyfocena) a já se Natálky ptám, jestli ví, co to jsou za fotky a ona se na ně podívala a odpověděla mi, že na nich jsem také já.
    Ptám se ji, jak může vědět, že na nich jsem take já a ona, že mě pozná. Tak ji říkám, tak mi ukaž, kde jsem.
    Během vteřiny jsem znala odpověď ... ukázala prstem na MĚ !!! Na obou fotografiích. V životě nikdy předtím ty fotografie neviděla.
    A pak volala i druhou paní učitelku, aby se přišla podívat, že ji chce ukázat moji fotku, na které mě poznala, že si mě pamatuje.
    Před druhou paní učitelkou se ji ptám, jak mě může poznat a odkud si mě pamatuje a ona řekla, že mě hned poznala, že si mě pamatuje, protože mi dělala paní učitelku. A pořád o tom povídala dokola. Dále jsem to rozvádět již nechtěla, ukončila jsem řeč, aby si "někdo" o mě nemyslel, že jsem „blázen“.
    A o trochu později jsem se Natálky znovu zeptala, jestli ví, jak se tenkrát jmenovala a ona mi odpověděla, že ví, že se jmenovala Jana.
    A já nemám slov .... ve školce jsme měla svou paní učitelku, která se jmenovala Jana a kterou jsem měla moc ráda a vzpomínám si, že i ona měla ráda mě...

    Nutno podotknout, že do mateřské školy jsem chodila před více jak čtyřiceti lety a v místě vzdáleném přes 160 km od mého současného bydliště.

Vydáno:   5. 7. 2009

Přečetlo:  5374 čtenářů
Autor (vložil): Axy

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno



Komentáře k příběhu...
Předmět:
Datum:
Jméno:
¤ Pokus o vysvetlenie.
14. 01. 2016 7:12
Kybernaut
¤ To fiero
15. 01. 2010 16:27
Axy
¤ to axy
1. 11. 2009 22:41
fiero
¤ To fiero
31. 10. 2009 8:41
Axy
¤ hmm
30. 10. 2009 9:19
fiero
¤ To Erča
29. 08. 2009 6:40
Axy
¤ moc mě to zaskočilo
28. 08. 2009 17:46
erča
¤ To krakonos222
8. 07. 2009 21:52
Axy
¤ Dotaz
8. 07. 2009 10:07
krakonos222
¤ Neuveritelne
6. 07. 2009 19:59
Axy
¤ Neuveritelne
6. 07. 2009 18:59
krakonos222
¤ Veda musi stranou
6. 07. 2009 17:40
Axy
¤ Co na to veda?
6. 07. 2009 15:13
krakonos222
¤ Neuvěřitelné!
6. 07. 2009 14:31
Liban