Vaše příběhy

- Minulé životy -

Vzpomínka dítěte V.
Po delší době od mého posledního příběhu s Natálkou tu dnes přidávám další pokračování.
A myslím, že s ní tentokrát již poslední.

Když jsem se jí od tehdejší doby asi dvakrát ptala, jestli si ještě něco pamatuje, tak mi vždy řekla:
"Ano, pamatuji si. Ale já teď o tom nechci mluvit. Já Vám to řeknu, až budu chtít, jo?"
Takže od tehdejší doby na toto téma spolu vůbec nehovoříme, na toto téma mezi námi nepadlo ani slovo.


Již delsí dobu jsem si říkala, že až pojedu domů (myšleno k mamce, do svého rodiště), že se tam u ní podívám po fotkách ze školky, že by aspoň jedna či dvě fotografie tam u ní měly být. A byly. Dvě.
Fotografie jsem přivezla k sobě domů, nějaký čas mi tu ležely a včera jsem je vzala s sebou do práce.

A zde je „výsledek“:

Když se dnes vrátily děti z vycházky, těsně před obědem, tak jsem si Natálku zavolala k sobě do kanceláře a povídám ji:
"Natálko, jakou máš dnes náladu, dobrou?"
„No, dobrou, paní ředitelko. Proč se mě na to ptáte?"
"Tak sem pojď ke mně, něco ti ukažu", řekla jsem jí. "Pojď sem ke mně, tady na stole ...".
Takže přisla ke mně, podívala se na stůl a řekla mi: "A co?"
"No, tady ty fotky, podívej se na ně."
Jen tak zběžně se k nim otočila, téměř bez zájmu a nato mi hned odvětila: "Na ty fotky, jo?
Na ty se já dívat nemusím, ty já znám.“
Říkám ji: "Natálko, to jsou fotky, když jsem já chodila do školky (foceno 05/1965).
"No, já vím, já Vám říkám, že je znám".
A než jsem stačila dále něco řící, tak se pousmála a.... : "Jééé, tady jste" a už její prst spočinul na fotce - na mně. Jestli se na tu fotku dívala dvě, tři vteřiny, tak to bylo hodně.
"Ano, máš pravdu, jsem to já. A jak jsi mě poznala?"
„No, vždyť Vám říkám, že Vás znám“.
A dále již opět nemělo cenu o tom mluvit, bylo to zcela bezpředmětné.
Ale ještě jsem se jí zeptala, jestli poznává ty paní učitelky, co tam s námi dětmi na těch fotkách jsou vyfocené. Odvětila mi, že ne, že ty nezná.
„Ne, ty já nepoznávám, ty neznám“.
A ona, jako „tehdejší moje“ paní učitelka Jana na těch fotkách s námi vyfocená nebyla.
Zřejmě tehdy nebyla v práci. To byla moje domněnka.
Tím vším jsem celou záležitost uzavřela, Natálce poděkovala a jak tak už byla na odchodu, tak se na mě ještě otočila a jen tak, jako by se nic nedělo, jen tak mi sdělila:
„Já tam s vámi vyfocená nejsem. A Vy se mě ani nezeptáte proč?“
A já v ten daný moment ani nedokázala nijak reagovat.
„Já jsem tenkrát nebyla v práci. Já jsem přišla až pak. To nevíš?“

Vydáno:   20. 6. 2010

Přečetlo:  4537 čtenářů
Autor (vložil): Axy

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno



Komentáře k příběhu...
Předmět:
Datum:
Jméno:
¤ Telepatické kopírovanie?
14. 01. 2016 8:49
Kybernaut
¤ hmm
6. 09. 2010 14:59
barca.s
¤ To Engai
6. 07. 2010 15:18
Axy
¤ uzasny a
4. 07. 2010 14:25
Engai
¤ Ano,
20. 06. 2010 21:09
the cell