Vaše příběhy

- Něčí přítomnost -

Statek na Vysočině
    Kamarádka mě pozvala na víkend k nim na chalupu, vlastně na statek. Moc se mi nechtělo, protože jsem věděla, že tam žije i prastrýc jejího muže, je mu už přes 90 a ona o něm mluvila jako že to nemá v hlavě v pořádku, ale na druhou stranu, že je neškodný.... Ale přemluvila mě a tak jsem jela.

    Je tam nádherně a dávají tam lišky dobrou noc. Pár chalup a největší vzrušení jaké vás tam může potkat je, když zahlédnete, jak se kolem chalupy projde slepice.

    Ubytovali mě v podkroví, které ještě nebylo úplně dodělané, byla to vlastně velikánská půda, která měla ve štítě vestavěný pokoj, ten byl původní a jinak nic, jenom desky a trámy, přichystané na další budování. Vonělo to tam dřevem, prostě nádhera. Prastrýce jsem první dva dny skoro neviděla a abych řekla pravdu, připadal mi docela v pořádku.

    První noc jsem spala jako nemluvně, tma jako v pytli a ticho jako v hrobě, doslova. Ale druhá noc už tak idylická nebyla. Chvíli jsem si četla, pak zhasla světlo a v tom jsem to uslyšela mumlání a šouravé kroky, vrzaly prkna, Bože, krve by se ve mě nedořezal. Hádáte správně, ani mě nenapadlo vystrčit nos: První co mě napadlo - prastrýc.... Tak je to přece jenom pravda, je to blázen a bůhví co se stane.. Potichu jsem došla ke dveřím, zamkla a přemýšlela, jak se dostanu ven. Mezi mým pokojem a dveřmi z podkroví bylo nejméně 20 metrů tmavé půdy a pravděpodobně šílený stařec. Špicovala jsem uši a pak dlouho nic neslyšela, tak jsem ke dveřím šoupla ještě prádelník a ani nevím jak, přece jen nad ránem usnula. Ráno jsem si pochopitelně myslela, že se mi všechno jenom zdálo, ale ten prádelník u dveří mě přesvědčil, že ne.

    U snídaně jsem všechno řekla kamarádce, která se tomu smála jako blázen, prý jak by se tam dostal, copak jsem si nevšimla jak špatně chodí? A do těch schodů by prý nevylezl ani za nic. No tak jo, ale spát tam už nebudu. No tak fajn, ustele mi u nich v ložnici v přízemí, ale pokud chci odjet tak hned tak to nepůjde, jsme bez auta, které si na dva dny vzal její muž a na autobus je to hodinka cesty. No ale pak mě zaječí úmysly opustily, bylo nádherně, jak už na takové samotě v létě může být, tak jsem se šla projít a na sadě jsem potkala starého pána, opravdu chodil špatně, o dvou holích. Tak se mi to v noci přece jenom zdálo. Chtěla jsem se mu přece jenom vyhnout, ale viděl mě a tak už to nešlo, bez trapasu ne. Dali jsme se do řeči a pak už jsem nevěřila vlastním uším, Ježiš, proč jsem neodjela.

    Začal mi vyprávět, že je to tam nebezpečné, že nemám být v lese sama a večer nechodit ven. Teď to po sobě čtu a připadám si jak blázen, ale už to dopíšu. No prostě na tom statku mělo podle něj strašit a trvalo to už nějakou dobu, vlastně abych byla přesná, spíš století. Nějaký jeho příbuzný svedl děvečku, která sloužila u nich na statku a když porodila, donutil jí to dítě zabít. Jenže pak se na to přišlo a než ji popravili, tak jej proklela. Nevím už do jakého kolena, ale tohle se přihodilo někdy kolem roku 1700 a ta kletba podle něj pořád trvá a ty kroky co jsem slyšela, nebyl on ale ta děvečka. Fuj. Prý hledá to dítě... Ale on neví kam je tenkrát zahrabali, kdyby to věděl, postaral by se, aby ty ostatky řádně pohřbili. Aby měl pokoj, protože se mu poslední dobou zdá, že vídává i za bílého dne nějakou ženskou postavu stávat na kraji lesa, nebo na zahradě. Tohle všechno se prý u nich traduje jako taková historka na černou hodinku, ale jemu to tak zábavně strašidelné nepřipadá a čím je starší, tím víc se toho prokletí bojí, ne kvůli sobě, ale kvůli svému prasynovci, ten že není nějak zdravotně v pořádku a trvá to prý od té doby, co se vrátil na statek a začal jej po letech dávat do pořádku. No a pak jsme se rozešli, já hlavu jak balon...

    Po zbytek pobytu jsem samozřejmě spala s kamarádkou v jejím pokoji. Podkroví bylo pro mě tabu a byla jsem ráda, když jsem odjela. Uplynuly tři měsíce a přestavba statku pokračovala, začali odkopávat hliněnou podlahu ve stáji a v hloubce něco přes metr a půl narazili na hliněný džbán a v něm na zbytky jakýchsi kostiček..... Veterinář, co jim tam chodí ke zvířatům řekl, že by mohly být lidské a tak nezbylo než zavolat policii, ano a už je vám to jasné. Zbytky kostřičky se zachovaly snad dílem náhody nebo že byly uloženy v tom velkém hliněném džbánu, zkrátka ležely tam po celou tu dobu. Nikdo nic nevyšetřoval, prokazatelně se jednalo o velmi starý nález, který vzbudil trochu senzace a potvrdil co se v rodině tradovalo. Ostatky uložili do rodinného hrobu. Jestli to usmířilo jeho matku, to nevím. Starý pán ještě žije....

Vydáno:   26. 10. 2010

Přečetlo:  2677 čtenářů
Autor (vložil): mlakofa

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno



Komentáře k příběhu...
Předmět:
Datum:
Jméno:
¤ prokopios
28. 10. 2010 18:28
mlakofa
¤ mlakofa
28. 10. 2010 18:09
prokopios
¤ prokopios
28. 10. 2010 13:50
mlakofa
¤ statek na Vysočině
28. 10. 2010 12:58
prokopios
¤ Janelle
27. 10. 2010 9:38
mlakofa
¤ Tak
27. 10. 2010 9:02
Janelle
¤ Dave
26. 10. 2010 20:47
mlakofa
¤ Zajímalo by mne....
26. 10. 2010 20:27
Dave
¤ Janelle
26. 10. 2010 20:11
mlakofa
¤ Děkuji
26. 10. 2010 19:54
Janelle
¤ jelitko
26. 10. 2010 18:18
mlakofa
¤ jasne
26. 10. 2010 17:54
Jelitko
¤ jelitko
26. 10. 2010 17:14
mlakofa
¤ mlakofa
26. 10. 2010 16:29
Jelitko
¤ dík
26. 10. 2010 15:28
mlakofa
¤ ahoj
26. 10. 2010 15:10
Jelitko
¤ jasně
26. 10. 2010 12:56
mlakofa
¤ Omlouvám se,
26. 10. 2010 12:49
Andre
¤ díky
26. 10. 2010 12:40
mlakofa
¤ Příznačné .......
26. 10. 2010 12:38
Andre