Vaše příběhy

- Vyvolávání duchů -

Spiritistický stolek
Jako dítě jsem jezdila se sestrami a rodiči každé prázdniny na chatu na Vysočinu. Večery jsme trávili u ohýnku se sestřenicemi, tetami a strýci a kromě zpívání se vypravovaly různé příběhy. Taky jsme se všelijak strašili a jednou strýc vypravoval, že u nich v práci (je inženýr a pracoval u počítacích strojů) při jakési oslavě někoho napadlo vyvolávat duchy. Měli tam takového zřízence, primitivního chlapíka, který asi od školy nedržel v ruce tužku a četl jen, když nebylo zbytí a toho si duch vybral jako medium.
Vyvolali ducha nějakého malíře a bylo jim naznačeno, aby si tužku vzal ten zřízenec a když se tak stalo, začala mu ruka divoce čmárat po papíru a všichni byli v šoku, když skončil a na papíru byla jasná kresba, typická právě pro toho malíře. Samozřejmě nás to velice zaujalo a i když se to strýc snažil vysvětlovat nějakou elektřinou a kdoví čím, nemohl popřít, že se to opravdu stalo. A my jsme tak dlouho přemlouvali, až nám vyrobil maličký primitivní stoleček o třech nožkách, přičemž jedna nožka byla nahrazena tužkou s hrotem dotýkajícím se podložky.
My děti jsme se odebraly na půdu, kde jsme si na špalek položily prkno (aby tam nebyly hřebíky), na prkno daly papír a podle strýcova návodu začaly „vyvolávat". Obrovské zděšení nastalo, když najednou stoleček začal prudce v kruzích „běhat" po podložce. Po různých obviňováních se navzájem jsme se ujistily, že podvádět se nedá, protože způsob, jakým jsme se stolečku dotýkaly, takový pohyb prostě neumožňoval.
Zkoušely jsem to tedy zas a skončilo to tím, že po různých dotazech, kdy se na papíru objevovalo napsané buď ano nebo ne. Když jsme se zeptaly na datum, kdy zemřel náš dědeček a přesto, že nikdo z nás to datum neznal, načmáral ho stolek na papír. Tohle jsme zkoušely několik dní a protože děti nemají často rozum, zkoušely jsme se ptát třeba kdy umřeme, ale to stolek začal běhat po papíru takovou rychlostí, že spadnul z podložky na zem.
Všechno nás to hrozně vyděsilo, do kadibudky v lese jsme pak chodily ve skupinkách i ve dne a protože to našim rodičům lezlo taky pěkně na nervy, vyvolávání duchů nám zatrhli a my jsme se ani moc nebránily. Oni ty naše úspěchy při vyvolávání dospělí asi nebrali moc vážně, jinak by nám to zakázali hned...

Od té doby vím, že i věci jinak naprosto neuvěřitelné se mohou dít, ale dnes už bych byla hodně opatrná a určitě bych si s něčím podobným nezahrávala.

Vydáno:   2. 8. 2006

Přečetlo:  2600 čtenářů
Autor (vložil): Alexandra

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno



Komentáře k příběhu...
Předmět:
Datum:
Jméno:
¤ :-(
9. 05. 2008 13:55
nikynka
¤ ts
13. 08. 2006 12:40
sasa
¤ to sasa
11. 08. 2006 17:42
Gibson
¤ nemohla
11. 08. 2006 14:01
sasa
¤ navod
11. 08. 2006 10:56
MaTaX
¤ a
3. 08. 2006 11:10
mira