Letos o dovolené jsem se s manželem vypravila po stopách války 1866. Na každém pohřebišti, nebo památníku se mně manžel neustále ptal, zda něco cítím. V loňském roce jsem totiž cítila přítomnost sestřeleného amerického pilota (o tomto zážitku jsem zde již psala), ale zde jsem necítila nic. Ovšem jen do té doby, než jsme šli „úvozem mrtvých" na Chlum. Stalo se to, když jsme pravidelně ještě každý rok jezdili k tátovým rodičům.
Manžel se zde zastavil, aby si dal do batohu bundu a já jsem ho popoháněla, protože jsem tam měla velmi divný pocit. Byl to pocit úzkosti a neklidu. Když jsem se podívala směrem dolů, tak jsem před sebou viděla zmítající se zkrvavená těla převážně oblečena do bílého oblečení, vztahující po sobě ruce. Slyšela jsem střelbu a křik. Tento obraz jsem měla stále před sebou, když jsme se opět dali na cestu, tak zmizel.
Přišli jsme na Chlum a tam v muzeu jsem najednou zůstala strnule koukat na jeden obraz, nikdy jsem ho totiž neviděla, ale přesně takový výjev jsem před chvíli viděla po cestě. Byl to střet rakouské pěchoty v bílých stejnokrojích a pruské.
Šli jsme dál a zase jsem nic necítila a ani neviděla. Jen ještě jednou na cestě na Hrádek jsme odpočívali u jednoho památníku, kde bylo pohřbeno na 400 vojáků. Zde se mě stále do podvědomí snažily dostat rozmazané obličeje a já měla pocit, jako kdyby chtěly být poznány.

Nevím, co to znamená, já sama jsem z toho zmatená a pár lidem to připadá velmi směšné.

Vydáno: 16. 8. 2006

Přečetlo: 4300 čtenářů

Autor (vložil): Martina

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ les mrtvých

16. 08. 2006 18:49

třeba Tonda

¤ boji?tě

16. 08. 2006 11:15

¤ válka v r.1866

16. 08. 2006 9:38

Maya

Číst komentáře