• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Setkání s UFO -

    Dlouho jsem váhal nad tím, jestli zde zveřejnit i moji další vzpomínku na setkání s mimozemskými bytostmi, ale nakonec jsem se rozhodl, že ji zveřejním. Ale teď pěkně k věci.

    Již od malička jsem trpěl strachem z mechanických hraček. Hlavně z těch, které nějakým způsobem imitovaly buď lidské, anebo zvířecí chování. Takže roboti ani autíčka mi nevadili, ale kdyby v té době existovala např. panenka Baby born a někdo mi ji přinesl ukázat, tak by nejspíše letěl z okna i s tou panenkou. Takový jsem měl strach. Léta plynula, ale fobie se nezmírňovala. Věděl jsem, že s tím musím něco udělat, ale nenapadlo mě, co. Jednou jsem totiž hodlal mít rodinu a uvědomoval jsem si, že mé děti by už nic jiného, než mechanické hračky neznaly a nerad bych je o ně připravil jen kvůli tomu, že mám fobii. Tak jsem se tedy rozhodl to řešit, ale nevěděl jsem jak. Pak mě napadlo, že si zkusím představit z čeho konkrétně v souvislosti s mechanickými hračkami mám takovou hrůzu. Doufal jsem totiž, že když na to přijdu, tak pochopím a přestanu se bát, anebo svůj strach aspoň zmírním do nějaké přijatelné roviny. A tak jsem si tedy začal představovat.

    Vcházím do svého bytu a všude na zemi jsou rozházené mechanické hračky. Pomalu a velmi obezřetně chodím tak, abych se jim vyhnul a nějakým neopatrným pohybem je nespustil. Když se mi konečně podaří dojít ke křeslu, jež je v obýváku, ulehčeně si sedám a zapínám televizi. V tu chvíli se otevřou dveře dětského pokoje a do obýváku vstoupí mé dvě děti. Nedokážu určit jejich pohlaví. Vypadají totiž bezpohlavně a jsou obě stejné. Pak se na mě podívají a prosí mě, jestli bych si s nimi nešel hrát. Nechce se mi, protože vím, že si zase budeme hrát jen z mechanickými hračkami. Chci odmítnout, ale nejde to. Tím bych jim ublížil, což jsem nechtěl. Tak se pomalu zvedám z křesla a jdu do pokoje. Tam si sedám na „turka“ a oni nám hned dávají do rukou hračky.

    To byla moje představa. Vzápětí jsem si však uvědomil, že v ní něco nesedí. Chvíli jsem tedy po té nesrovnalosti pátral a pak mi došlo, že i když jsem měl být ve své představě sám, tak jsem po příchodu do dětského pokoje o sobě mluvil v množném čísle, což byl logický nesmysl. Řekl jsem si, že jsem se nechal buď unést, anebo jsem si ten rozpor z nějakého důvodu vymyslel a byl jsem tam jen já se svými imaginárními dětmi a tím jsem celou „záhadu“ vypustil z hlavy. Ovšem to jsem ještě nevěděl, že se mi to celé hned druhý den připomene. Stalo se to po obědě. Pil jsem kávu, poslouchal rádio a v tom se mi z ničeho nic otevřela jedna vzpomínka, která byla v mé hlavě zasutá už od dětství.

    Jsou mi čtyři roky a já sedím v nějaké hale, kde je jen bílé světlo a nikde kolem žádný nábytek. Sedím na nějakém schodě, nebo stupínku a bojím se toho, co přijde. Vím přesně, co to je, protože už jsem to několikrát prožil. Budu si zase hrát s hračkami a vím, že to bude nepříjemné. Proto doufám, že tam se mnou bude moje kamarádka, se kterou to vše líp snáším. Ale už je čas pomalu jít do místnosti, kde si hrajeme.

    Vstupuji tedy do místnosti, která je kruhová a už tu sedí dalších zhruba 11 dětí v rozmezí jednoho a půl až šesti let. Se mnou se jedná o šest chlapců a stejný počet děvčat. Mám radost, protože jsem mezi dětmi objevil svoji kamarádku. Sedám si vedle ní do tureckého sedu a v tom začínají kolem nás chodit tři bytosti a rozdávají nám hračky. Bytosti jsou mimozemské a odpovídají rase tzv. Malých Šedých. Pokud jde o hračky, tak ty vypadaly jako novorozené děti. Jen s tím rozdílem, že jejich pokožka byla pergamenově hnědá a na omak byla, jako papír. Celá hra spočívala v tom, že nám byly tyto „hračky“ dávány do náručí a my jim měli různými podněty buď působit radost, anebo bolest.

    Hned chvíli po příchodu jsem spatřil jednoho mimozemšťana, jenž mi nesl hračku. Cítil jsem, že se jedná o velitele oné tříčlenné skupiny. Když jsem viděl, že mi tu hračku podává, tak jsem mu řekl, že si s ní hrát nechci, že to není hračka. On mi na to začal podávat plastikové kartičky, na kterých byly namalovány různé obrázky. Muž, žena, dítě, strom, rodina, auto, pes, kočka, atd. Ovšem po chvíli mi opět naznačil, že bych si měl hrát s hračkami, jako všechny ostatní děti. Ale já si pořád trval na svém. On se tedy obrátil k mé kamarádce a telepaticky jí požádal o to, aby mi řekla, že pokud si nebudu hrát jako ostatní, budu si hrát sám. Během této konverzace jsem cítil, že onen velitel si jako příklad vzorného chování bral právě toho jeden a půl roku starého chlapce, který svoji hračku držel v rukou, zvedal ji do vzduchu a smál se. Kamarádka mi to tedy řekla a já se podvolil. Ta představa, že bych si musel sám hrát se všemi těmito hračkami v místnosti, mě upřímně děsila. Když bylo vše v normálu, tak se mimozemšťané rozhodli znovu pokračovat. Ovšem v ten moment nastal problém.

    Naproti mně totiž seděla zhruba šestiletá holčička, která jakmile spatřila, že se k ní jeden z mimozemšťanů blíží, aby jí podal hračku, začala couvat a dost hlasitě se rozplakala. Zřetelně jsem při tom vnímal její strach a úzkost, jako bych to prožíval sám. Ovšem zajímavější byla reakce mimozemšťana. Když totiž ta holčička začala plakat, celý se zarazil a nevěděl, co má dělat. Nato k němu přiskočil velitel, hračku mu vytrhl a násilím ji vrazil holčičce do náruče. Následně pak toho chudáka seřval na tři doby. Vše probíhalo telepaticky, takže jsem je neslyšel. Jen jsem cítil hněv na jedné straně a snahy o omluvu na straně druhé. Po tomto incidentu probíhalo vše normálně až do chvíle, kdy jsem zaregistroval přítomnost dalších osob. Tentokrát to byly ženy, jež čekaly, až jim v místnosti uvolníme místo. Nevím, kolik těch žen bylo. Jen vím, že některé z nich byly matky několika dětí ze skupiny a opět jsem jasně vnímal jejich pocity. Byly to pocity strachu, rezignace, anebo smíření s osudem. Když tyto ženy vstoupily do místnosti, všimnul jsem si, že se pohybovaly, jako roboti. Nejvíc mě z těch žen zaujala matka mé kamarádky. Byla vyděšená, z očí jí tekly slzy a nemohla si je utřít, jelikož neovládala ruce. Potom následoval malý střih a já jsem viděl, že se s několika dětmi pohybujeme po úzké chodbě tou samou robotickou chůzí, jako ty ženy před tím. Poslední věc, kterou tato vzpomínka končila, byla, že jsem zpanikařil. A to z toho důvodu, že jsem svoji kamarádku za sebou neviděl. Hýbat hlavou jsem nemohl, anebo spíš byla tato schopnost zablokovaná. Jen jsem prostě cítil, že za mnou není. Pak mi ale došlo, že je to proto, že se naše skupina rozdělila a dívky šly opačným směrem, než chlapci. A to byl konec.

    Na závěr bych ještě přidal jednu zajímavost. Z literatury a z filmů vím přesně, jak Malí Šedí vypadají, ale v té vzpomínce jsem je viděl, jako stíny. Ale i přes to jsem věděl, že se jedná právě o tuto rasu. Bylo to nejspíš způsobeno tím, že jako dítě jsem je viděl tak, jak skutečně vypadají, ale jelikož jsem se jich bál, rozhodli se, že se mi nejspíš budou ukazovat jen v podobě stínů. Dále jsem si uvědomil, že tato vzpomínka byla jeden z mých únosových zážitků, jež měly na svědomí onu fobii z mechanických hraček. Jen je zajímavé, že se mi tato vzpomínka otevřela ani den po té, co jsem se snažil najít příčinu oné fobie, která pak následně pominula.